Vteřiny bolesti.

  Byl jsem v brněnské nemocnici u sv. Anny na operaci nosní přepážky. Byl to snad nejnepříjemnější chirurgický zákrok, který jsem kdy musel podstoupit. Měl jsem v nose nacpané všelijaké tampony a nemohl jsem moc dýchat. Večer po operaci za mnou přišla zdravotní sestra s tím, že mi dá něco proti bolesti a také na spaní. Ani nevím proč, ale řekl jsem jí, že to není tak hrozné a že se bez prášků obejdu.

  Prožil jsem pak těžkou noc. Nezamhouřil jsem ani na chvíli oči, bolest mě ochromovala a cítil jsem se špatně. Styděl jsem se jít za sestrou a požádat o léky. Řekl jsem si, že už to musím nějak přečkat. Na stěně visely hodiny s velkou vteřinovkou. A tak jsem se rozhodl každých 20 vteřin bolesti za někoho obětovat. Po pěti minutách jsem vždy na chvíli vstal, šoural jsem se po pokoji, pak jsem se vrátil do postele a šlo to nanovo. A tak až do rána.  Druhý den jsem byl vyčerpaný, ale šťastný jako ten, kdo byl blízko Kristu. Obětovaná bolest mě také přiblížila mnoha lidem. K těm, kteří jsou mi blízcí, ale i k těm, se kterými jsem prožíval nějaká vztahová napětí. Příležitostí k obětování bylo do rána tolik, že došlo ke vzpomínce nejen na jednotlivce, ale i na nejrůznější skupiny lidí.

  Z oné probdělé noci jsem pak žil dlouhou dobu: když jsem potkával ty, za které jsem obětoval svou bolest, když jsem přicházel do styku se skupinami lidí, za něž jsem se modlil. Nevím, zda bych dnes měl odvahu znovu říci: Sestro, nic nechci. Ale přesvědčil jsem se, že i prožitá bolest má svůj význam. Nepochybuji, že ona noc přinesla své plody. Rozhodně mi pomohla novým způsobem objevit Krista na kříži a také pocítit radost z nalezeného smyslu utrpení. A znovu mi pomohla objevit slova sv. Pavla: „Já sice teď trpím, ale s radostí to snáším pro vás.“

                                                                                                                                          Vojtěch Cikrle, biskup.