Jan Marie Vianney – duchovní cvičení

Promluva o spáse.

Jsou mnozí křesťané, kteří nevědí, proč jsou na světě. „Proč jsi mě, můj Bože, poslal do tohoto světa?“ „Abych tě učinil šťastným.“ „A proč mě chceš učinit šťastným?“ „Protože tě miluji.“ Dobrý Bůh nás stvořil a poslal do tohoto světa, protože nás má rád. Chce, abychom byli blažení a šťastní, protože nás miluje. Abychom se mohli stát šťastnými, musíme Boha znát, milovat ho a jemu sloužit. Ach, jak je život krásný! Jak je krásné, jak je velké znát Boha, milovat ho a jemu sloužit. Právě jen to máme konat zde na zemi. Všechno, co děláme mimo to, je ztracený čas. Smíme pracovat jenom pro Boha. Máme vkládat svá díla do jeho rukou. Když se probudíme, máme říci: „Pro tebe, můj Bože, chci dnes pracovat. Všechno, co na mě sešleš, chci přijmout, protože to přichází od tebe. Můj dobrý Bože, bez tebe nic nezmohu, proto mi pomáhej!“
Ach, jak nám bude v hodině smrti líto času, který jsme věnovali zbytečným zábavám a odpočinku místo toho, abychom ho použili k sebezáporu, modlitbě, k dobrým skutkům, k přemýšlení o svém bídném stavu, k oplakávání svých nešťastných hříchů. Tehdy uvidíme, že jsme pro nebe neudělali nic. Ach, děti, jak je to smutné. Tři čtvrtiny křesťanů pracují pro to, aby se starali o své tělo, které brzy shnije v zemi. A přitom na svou ubohou duši nemyslí. Vždyť ona přijde do věčného štěstí, nebo neštěstí. Jsou úplně bez rozvahy, člověk o ně musí mít obavy.
Jen se podívejte, jak se takový člověk trápí, znepokojuje, kolik nadělá rámusu, chce všechno řídit, myslí si o sobě kdovíco, zdá se, jako by chtěl říci slunci: „Odejdi odtud, nech mě, budu místo tebe osvěcovat svět.“ Za krátký čas bude tento pyšný člověk nanejvýš hrstkou prachu, která se rozplyne v řece. Hleďte, milé děti, často myslím na to, že jsme podobni malým hromádkám prachu, které vítr fouká na cestu. Vydrží jen malou chvíli a hned se zase rozplývají.
Máme bratry a sestry, kteří zemřeli. Ach, ti jsou nyní takovou hrstí prachu, o které mluvím.
Někteří říkají, že prý je příliš těžké pracovat na své spáse. A přece není nic snazšího. Je třeba zachovávat Boží přikázání, přikázání církve a varovat se sedmi hlavních hříchů. Jinými slovy je třeba konat dobré a vyhnout se zlému. Mimo to se po nás nic nechce.
Dobří křesťané, kteří se snaží zachránit svou duši a pracovat na své spáse, jsou stále šťastní a spokojení. Už nyní zakoušejí blaženost nebeskou a budou šťastni po celou věčnost. Ale zlí křesťané, kteří se vydávají do nebezpečí zavržení, jsou skutečně politováníhodní. Reptají, jsou smutní, nešťastní a budou takoví po celou věčnost. Hleďte, jak velký je to rozdíl.
Je zde dobré životní pravidlo: Dělej jen to, co můžeš nabídnout dobrému Bohu. Pomluvy, nactiutrhání, nespravedlnost, výbuchy hněvu, rouhání, nečistota, svůdná divadla, tance atd. mu však nabídnout nemůžeme. A přece se to ve světě tak často děje.
Když je řeč o tancích, řekl o nich svatý František Saleský, že jsou jako houby, nejlepší nestojí za nic. Matky ovšem říkají: „Já bdím nad svou dcerou.“ Samozřejmě, bdí nad jejich ustrojením, ale jejich srdce ochránit nemohou. Ti, kdo dovolují tanec ve svém domě, na sebe berou obrovskou odpovědnost před Bohem. Jsou odpovědni za všechno zlé, co se při tom děje: za zlé myšlenky, pomluvy, za následky žárlivosti, nenávisti, pomstychtivosti. Ach, kéž by si dobře uvědomili tíhu této odpovědnosti. Jistě by už nikdy tanec nedovolili. Stejně tak je to s těmi, kdo zhotovují špatné spisy, špatné malby, špatné sochy, ti jsou odpovědni za všechno zlé, které ty věci způsobí po dobu svého trvání. Ó, jak to nutí člověka, aby se třásl.
Hleďte, milé děti, musíme uvážit, že máme zachránit duši a že nás čeká věčnost. Svět, bohatství, rozkoše, čest - to pomine. Nebe a peklo nikdy nepominou. Pamatujme tedy, co máme dělat.
Svatí nezačali všichni dobře, ale všichni dobře skončili. My jsme špatně začali, ať tedy skončíme dobře. Pak se k nim budeme moci v nebi připojit.

Promluva o lásce k Bohu..
Naše tělo je křehká nádoba. Je to totiž předmět určený pro smrt a pro červy. A přece si dáváme víc záležet, abychom jej obstarali, než na tom, abychom se postarali o obohacení své duše, která je tak veliká, že si není možné představit nic většího, skutečně nic! Vždyť vidíme, že Bůh, veden žárem své lásky, nás nechtěl stvořit podobné zvířatům, stvořil nás však k obrazu svému a ke své podobě! Ó, jak velký je člověk.
Člověk stvořený z lásky nemůže žít bez lásky. Miluje buď Boha, nebo miluje sebe a svět. Milé děti, podívejte se: Chybí nám jenom víra. Pokud člověk nemá víru, je slepý. Kdo nevidí, nepoznává. Kdo nepoznává, nemiluje. Kdo nemiluje Boha, miluje sebe a své rozkoše. Ulpívá svým srdcem na věcech, které se rozplynou jako kouř. Nezná ani pravdu, ani nic dobrého. Může znát jen lež, protože nemá světlo a žije v mlze. Kdyby měl světlo, jistě by viděl, že všechno to, co miluje, mu může přinést jen věčnou smrt. Je to předchuť pekla.
Milé děti, vidíte, že kromě Boha není nic trvalého, nic, nic! Život zanikne! Štěstí zmizí. Zdraví se pokazí. Dobré jméno bývá pošpiněno. Ženeme se pryč jako vítr. Všechno prchá bouřným krokem. Všechno se žene dál. Ach, můj Bože, můj Bože! Jak moc je potřeba milovat ty, kdo se ve svých náklonnostech obracejí ke všem těmto věcem. Obracejí se k nim, protože přespříliš milují sami sebe. Nemilují se však láskou rozumnou, milují se láskou k sobě samým a ke světu, a proto hledají tvory víc než Boha. A právě proto nejsou nikdy spokojeni. Nikdy nemají klid. Stále jsou plní nepokoje. Stále jsou v trapném a úzkostném rozrušení, stále rozervaní.
Hleďte, milé děti, dobrý křesťan jede po cestě tohoto světa na krásném triumfálním voze. Vůz táhnou andělé a řídí ho sám náš Pán. Oproti tomu ubohý hříšník je zapřáhnut do vozu života, ďábel sedí na kozlíku a žene ho kupředu silnými ranami bičem.
Milé děti, úkony víry, naděje a lásky v sobě obsahují veškerou blaženost člověka na zemi. Vírou věříme v to, co nám Bůh slíbil. Věříme, že ho jednou uvidíme. Věříme, že ho jednou budeme zakoušet a že u něho jednou budeme věčně. V naději očekáváme splnění těchto zaslíbení. Doufáme, že budeme za všechny své dobré skutky, dobré myšlenky a dobré náklonnosti odměněni, protože Bůh nic neopomene. Co ještě potřebujeme, abychom byli šťastní?
V nebi už nebude víra ani naděje, protože zmizí mlhy, které zatemňují náš rozum. Náš duch pozná věci, které jsou mu tady na zemi skryté. Už vůbec nebude doufat, protože bude všechno mít. Nikdo nedoufá, že získá poklad, když už ten poklad má. Ale bude tam láska. Tou budeme přímo opojeni. Budeme obklopeni oceánem božské lásky a nezměrné lásky Srdce Ježíšova. Láska je tedy také předchutí nebe. Kdybychom ji pochopili, cítili a zakoušeli, jak bychom byli šťastní. Nešťastní jsme jenom proto, že Boha nemilujeme.
Říkáme: „Věřím, můj Bože, věřím pevně, bez nejmenší pochybnosti, bez nejmenší vady.“ Ach, kéž bychom dobře pochopili ta slova: „Věřím pevně, že jsi přítomný, že mě vidíš, že jsem před tvým zrakem, že také já budu jednou na tebe hledět tváří v tvář, že budu mít účast na všem, co na věčnosti slibuješ! Doufám, můj Bože, že mě odměníš za všechno, co jsem učinil, abych se ti líbil! Miluji tě, můj Bože, mám srdce, abych tě miloval!“ Ach, jak všemohoucím by byl tento úkon víry, který je zároveň také úkonem lásky. Kdybychom opravdově poznali své štěstí v tom, že můžeme Boha milovat, byli bychom plni úžasu.
Je to podobné, jako kdyby kníže nebo císař dal předvolat jednoho ze svých poddaných a řekl: „Chci tě učinit šťastným. Zůstaň u mě a využívej všechno, co mám. Ale dej si pozor, abys neprovedl něco, co se mi nelíbí. Tomu se vyhni, jak jen můžeš.“ Jak pečlivě a horlivě by tento poddaný usiloval o to, aby se knížeti ve všem zalíbil. A hleďte, právě takovou nabídku předkládá Bůh nám. A my tak málo dbáme o jeho přátelství, tak málo si vážíme jeho slibů. Ach, jak nepochopitelná je to zaslepenost.

Promluva o přednostech čisté duše.
Nic není tak krásného jako čistá duše. Kdybychom tomu správně porozuměli, nebylo by možné, abychom o čistotu duše přišli. Čistá duše je oproštěna od vazby na hmotu, od věcí pozemských a sama od sebe. Právě proto svatí zacházeli se svým tělem tak přísně, právě proto mu odpírali i věci potřebné, nedovolovali mu ani o pět minut později vstát, zahřát se, něco snít. Hleďte tedy: To, co ztratí tělo, dostane duše, to, co ztratí duše, dostane tělo.
Čistota přichází z nebe. Musíme o ni Boha prosit. Pokud o ni prosíme, tak ji dostaneme. Máme dělat vše, co je v našich možnostech, abychom ji neztratili. Své srdce musíme uzavřít před pýchou, smyslností a všemi ostatními vášněmi jako se zavírají dveře a okna, aby nikdo nemohl vniknout dovnitř.
Jaká je to pro anděla strážného radost, když chrání takovou čistou duši. Milé děti, je-li duše čistá, pak k ní celé nebe vzhlíží se zalíbením.
Čisté duše budou obklopovat našeho Pána. Čím byl kdo čistší na zemi, tím blíže u něho bude v nebi.
Je-li srdce čisté, nemůže se obejít bez lásky, protože nalezlo pramen lásky, jímž je Bůh. „Blahoslavení,“ praví Pán, „jsou ti, kdo mají srdce čisté, neboť budou vidět Boha.“
Milé děti, ani nedovedeme pochopit tu moc, jakou má čistá duše nad Bohem. Ne ona koná vůli Boží, ale Bůh koná vůli její. Pohleďte na Mojžíše, tuto čistou duši. Když chtěl Bůh potrestat židovský národ, řekl mu: „Nepros mě, neboť můj hněv musí vzplanout proti tomuto lidu.“ Mojžíš však přece prosil a Bůh jeho lid ušetřil. Dal se obměkčit, nemohl odporovat prosbě této čisté duše. Ach, milé děti, duše, která nikdy nebyla poskvrněna prokletým hříchem, dosáhne všeho, o co Pána prosí.
K zachování čistoty je třeba tří věcí: život v přítomnosti Boží, modlitba a svátosti. Pomoci mohou i poučné knihy, jsou potravou pro duši.
Jak krásná je čistá duše. Náš Pán dal jednu čistou duši vidět svaté Kateřině, ta poznala její krásu a řekla: „Pane, kdybych nevěděla, že je jenom jeden Bůh, myslela bych si, že ona je Bohem.“ Boží obraz se zrcadlí v čisté duši jako slunce ve vodě.
Čistá duše je předmětem obdivu tří božských osob. Otec pozoruje své dílo: „To je můj tvor!“ Syn vidí cenu své krve. Poznává krásu, která ho tolik stála. Duch svatý přebývá v čisté duši jako ve svém chrámu.
Cenu duše poznáváme také z námahy, jakou si dává ďábel, aby ji pokazil. Peklo se spojuje proti ní, nebe pro ni. Ach, jak je veliká.
Abychom si hodně živě představili svou vznešenost, musíme často myslet na nebe, na horu Kalvárii a na peklo. Kdybychom dobře porozuměli tomu, co znamená být dítětem Božím, bylo by nemožné, abychom konali něco zlého, byli bychom jako andělé na zemi. Být dětmi Božími! Ach, krásná důstojnost!
Je v tom něco krásného: Mít srdce a i kdyby bylo jakkoli malé, používat ho k milování Boha. Jak hanebné je pro člověka ponižovat se tak hluboko, když ho Bůh tak vyvýšil.
Když se vzbouřili andělé proti Bohu, učinil Bůh člověka a tento malý svět. Bůh viděl, že tito andělé už sami nemohou požívat blaženost, pro kterou je stvořil. Tento svět, který vidíme, nám Bůh dal, aby jeho plody živily naše tělo. Ale i duše má být živena. Ale poněvadž duši nemůže živit nic stvořeného, ráčil jí Bůh dát za pokrm sám sebe.
Ale jaké je to veliké neštěstí! Tak málo využíváme tuto božskou potravu, abychom se upevnili na cestě pouští tohoto života, abychom se zachovali k životu věčnému. Jako člověk, který u plného stolu umírá hladem, tak nechají mnozí uplynou padesát šedesát roků, aniž živí svou duši.
Ach, kéž by křesťané dobře pochopili řeč našeho Pána, který jim říká: „Nedbám na tvou ubohost, proto chci vidět na blízku tuto krásnou duši, kterou jsem stvořil pro sebe. Utvořil jsem ji tak velikou, že jenom já ji mohu naplnit. Učinil jsem ji tak čistou, že jenom moje Tělo ji může živit.“
Náš Pán vždycky vyznamenával čisté duše. Všimněme si svatého Jana, milovaného učedníka, který na prsou Páně odpočíval. Svatá Kateřina byla čistá, proto se tak často procházela rájem. Když umřela, vzali andělé její tělo na horu Sinaj, na které dostal Mojžíš přikázání Zákona. Bůh ukázal, že čistá duše je mu tak milá, že zasluhuje, aby i její tělo, které mělo podíl na její čistotě, bylo pohřbeno anděly.
Bůh s láskou pozoruje čistou duši, uděluje jí všechno, zač prosí. Jak by mohl něco odepřít duši, která jen pro něho, skrze něho a v něm žije? Hledá ho a Bůh se jí ukazuje. Volá ho a Bůh přichází. Vytváří s ním jednotu, spoutává jeho vůli. Čistá duše může mít dokonce moc nad dobrým srdcem našeho Pána.
Čistá duše je u Boha jako dítě u své matky. Mazlí se s ní, objímá ji, tak jako se mazlívá matka se svým dítětem a bere je do náručí.