Kde se stala chyba?

  Jednoho dne zaklepal na dveře kláštera mladík, který si přál mluvit s převorem. Během rozhovoru se svěřil představenému, že by se rád stal řeholníkem a žil tu mezi bratry. Převor měl vždy radost, když potkal mladého muže, který byl ochotný vyměnit úspěch ve světě za tichý život s Bohem. Připomínalo mu to den, kdy i on sám požádal o přijetí v tomto klášteře. Dobře si pamatuje na ten den i dny pozdější, kdy se musel potýkat s mnohými problémy, aby tu mohl žít. Vzpomíná si, že nebylo vždy snadné plnit řád, vycházet dobře s bratry, avšak nejtěžší zápas si musel vybojovat sám se sebou. Byly to časté pochybnosti o svém povolání, které ho dlouhou dobu mučily. Když konečně řekl ano Pane, buď vůle tvá, nalezl pokoj v duši. Protože ho nalezl, má pochopení s chybami i omyly nově příchozích. Proto i dnes s láskou pohlédl na mladíka a v krátkosti ho seznámil s pravidly řádu a životem v něm. Mladý muž souhlasil a za několik dnů na to zazvonil na brány kláštera, aby  tu v  tichu posvátného prostoru hledal Boží odpověď pro sebe.

  Do poněkud stereotypního života společenství přinesl radost svého mládí. Bratrům připomínal dobu, kdy i oni sem přišli s velikým očekáváním. Od té doby uplynula určitá doba a pro mnohého z nich svaté věci zevšedněly. Mladík jim připomínal, že to, co ztratili, byla jejich první láska. I převor, který ho přijímal, do něho  vkládal velké naděje

  Po noviciátu dostal jako odměnu za příkladné chování celu s krásným výhledem do klášterní zahrady. Bylo příjemné se sem vracet po modlitbách v kapli a vdechovat vůni květin, která sem vanula ze zahrady. Jak milé to bylo místo, kam se uchyloval do své samoty, aby tu rozjímal. Jak často tu uvažoval o sobě a svém rozhodnutí a vždy měl pocit, že se rozhodl správně. Po nějaké době si převor položil  otázku, zda bratr, kterého dával za vzor, není příliš ctižádostivý a netouží po chvále. Když ho pak uviděl, jak se v kapli zbožně modlí, jeho pochybnost se rozptýlila. V tu chvíli věřil, že zbožnost ho podrží a život v klášteře mu pomůže zbavit se špatných vlastností, které si přinesl ze světa.

  Když uplynuly tři roky, převor nabyl dojmu, že je v klášteře šťastný a dozrál v dospělého řeholníka. Možná i proto šetřil chválou a dával mu těžší úkoly. Ta chvála bratrovi chyběla a někdy měl pocit, že něco nedělá dobře. Často dostával práce, které byly potřebné a přece tak snadno přehlédnutelné. Věděl, že uklízet v kapli a prostorách kláštera je důležité, přesto za tu práci obvykle nesklízel pochvalu, ale spíše kritiku. Jaké to bylo pěkné, když se na zahradě věnoval květinám. Ty byly jeho radostí, měl je rád a ony doslova rozkvétaly pod jeho rukama. Jestliže ho nebavilo uklízet, o to více mu bylo protivné pracovat v kuchyni. Když v létě bylo venku teplo, tady bylo horko, které doslova nesnášel. Pomáhal kuchařům a pak umýval nádobí. Hodně práce mu dalo, aby umyl ty veliké a věčně umaštěné hrnce. Když to vše vykonal, musel ještě vytřít špinavou podlahu, plnou mastnoty. Někdy se mu o té nepříjemné práci i zdálo. To, že tu v kuchyni nebyl rád, cítil z jeho chování  snad každý, kdo tu v klášteře žil.

  Jednoho dne si ho převor pozval do své pracovny, kde mu sdělil, že dostane jinou celu. Představený to odůvodnil tím, že jeho pokoj dostane někdo z nově příchozích. Když viděl, jak se bratr nešťastně dívá, povzbudil ho slovy-„ zase se vrátíš na zahradu, to je práce pro tebe, potřebujeme dobrého zahradníka, aby to v kapli opět zazářilo“. Když viděl, že je  stále tak smutný, povzbudil ho slovy - „přece ty, už dospělý řeholník, bys nelpěl na místnosti“. Převor chtěl věřit tomu, že bude na zahradě spokojený, protože ta práce ho tak těšila.

  Po krátké době to tu na zahradě opět rozkvetlo a bylo příjemné sem vejít. To, co však nerozkvetlo, byla jeho duše, která byla stále tak smutná. Přestože si bratr plnil své povinnosti, bylo patrné, že ho něco zranilo. Z jeho duše se vytratila radost, kterou nahradil smutek. Copak se s ním stalo, tu otázku si postupně položil každý člen komunity. Asi nejčastěji si ji položil převor, který byl za něj zodpovědný. Po dlouhém přemýšlení dospěl k závěru, že se v něm něco zlomilo, co mělo počátek již ve změně cely. To ho trápilo, protože byl přesvědčený, že řeholník by měl být svobodný a na ničem nelpět.

  Mezitím uplynul další rok  a náš bratr byl čím dál víc ponořený do sebe. Když se ho někdo na něco zeptal, bylo patrné, jak odpovídá s nechutí. V řádu, kde se drželo mlčení a dbalo na jeho dodržování, on je zachovával snad ze všech nejvíc. Práci na zahradě dělal dobře, ale už bez  nadšení, které měl ještě před nedávnem. Podobně i jeho zbožnost se stala vnějškovou, kde se už vytratila touha po Bohu. Převor se pokusil s ním pohovořit, aby pochopil příčinu jeho problému. Bratrova neochota hovořit o tom, co ho bolí, mu dělala starosti. Bál se totiž, že ztratí někoho, do něhož vkládal dost velké naděje. Tak vždy odešli z komunity ti, kteří si mysleli, že svůj problém zvládnou sami. Jak mu však pomoct, když si kolem sebe vytvořil  krunýř, kterým k sobě nikoho nepustil

  Když se asi po roce nic nezměnilo a bratr byl ještě víc ponořený do sebe, navrhl mu představený, aby jednoho dne krátce po večeři pohovořil o sobě, o tom, co ho bolí a jak by mu ostatní mohli pomoct. Bratr s díky odmítl. Věděl, že by byl zahrnut otázkami, na které nechtěl odpovídat. Převor jeho odmítnutí přijal rozpačitě a se smutkem v duši. Cítil totiž, že taková uzavřenost, která neodpovídala jeho povaze, signalizuje hlubší problém. Bál se také, aby z bratrova ukřivdění nevyrostl těžký hřích. Věděl ze zkušenosti, že ukřivdění, které není zahojeno odpuštěním, přinese zlé následky. Z tohoto podhoubí mohou vyrůst různé hříchy, mezi jiným i pýcha. Proto si myslel, že bratr by měl jít brzo ke zpovědi, kde by měl znovu najít pokoj pro duši.

  Každý pátek se v klášteře v odpoledních hodinách konala svátost smíření. Přicházelo sem několik zpovědníků a bratři se na ni připravovali. Bylo krásné jarní odpoledne a převora to táhlo ven do zahrady. Na zahradě pracoval jako obvykle bratr, který se asi mezi krásně rozkvetlými tulipány cítil lépe než mezi lidmi. Převor ho chvíli pozoroval, pak přišel za ním a požádal ho o rozhovor. Sedli si na lavičku, aby si popovídali. Při rozhovoru se ho představený zeptal, kdy byl naposledy u zpovědi. Bratr, ač nerad, přiznal, že již nebyl několik měsíců. Na svoji obhajobu uvedl -„Nejsem si vědom žádného těžkého hříchu a svých špatný vlastností se zpovědí stejně nezbavím“. „Ke svaté zpovědi chodíme proto, abychom rozpoznali své sobectví a z něho se vyznali. Jde tu o pokoru, která je pro nás tak důležitá“, uvedl představený. Bratr již nic nenamítal, jen se smutně usmíval. Než se rozloučili, představený ho požádal pod poslušností, aby si vykonal svatou zpověď, protože tak předpisuje jejich řád.

  Za několik dní na to se bratr dostavil do kanceláře převora a požádal o přijetí. Představený tušil, že tento rozhovor bude zásadní, buď bratr znovu objeví své povolání nebo odejde a nemýlil se. Tentokrát bratr bez vytáček sdělil převorovi svůj úmysl odejít. Při emotivním rozhoru pak vylíčil „ústrky a šikanování“, které tu zažil od chvíle, kdy dostal tu podle jeho slov studenou místnost. Tak přece jen v tom byla ta cela, pomyslel si převor.  Než se rozloučili, popřál představený dnes již odcházejícímu bratrovi, aby opravdu poznal, kde ho Bůh chce a co od něj očekává.

  Krátce po tom, co odešel, převor řekl ostatním bratřím. „My, kteří jsme vstoupili do kláštera, přišli jsme sem hledat jen a jen Boha. Kdokoliv by tu hledal nějaké své osobní zájmy, neobstojí. My, kdo jsme obstáli, prošli jsme si svou temnou nocí, která nebyla pro nikoho z nás snadná. Bůh nás však za naši trpělivost obdařil světlem, v němž nyní žijeme“.

  Zprávy o bývalém bratrovi, které se občas dostaly do kláštera, nebyly příznivé. Jeho život se po odchodu z kláštera zásadně změnil. Šlo prý to s ním z kopce, žil jako světák mnohem hůř než přišel do kláštera. Prý se zcela odcizil Bohu.