Lk 15, 1-32.

Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: "Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.'

Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují.

Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.' Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil."

Dále řekl: „Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: 'Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.' On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad, a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedal. Tu šel do sebe a řekl: 'Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!'

Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: 'Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už nejsem hoden, abych se nazýval tvým synem.' Ale otec nařídil služebníkům: 'Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte je! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!' A začali se veselit.

Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: 'Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.' Tu se (starší syn) rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: 'Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. ³⁰Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!' ³¹Otec mu odpověděl: 'Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. ³²Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.'“ (Lk15, 1-32)

Srovnání: Gn 45,14-15; Mt 18,12-14

Kapitola 15 se skládá ze dvou párových podobenství: ovce a peníz, otec mladšího a staršího syna. Vše směřuje k tématu radosti ze znovuobjevení ztraceného. Motivem je znovu otevřená výčitka a pohoršení farizeů a učitelů zákona nad tím, že jsou Ježíšovi blízcí samí celníci a hříšníci (v. 1-2). Že to není náhodné, dokladují už předchozí situace v páté a sedmé kapitole: A ve svém domě mu připravil velikou hostinu. Bylo tam množství celníků a jiných, kteří s ním stolovali. Ale farizeové a jejich zákoníci reptali a řekli jeho učedníkům: „Jak to, že jíte s celníky a hříšníky?“ Ježíš jim odpověděl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky“ (Lk 5,29-32). Přišel Syn člověka, jí a pije – a říkáte: ‚Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!‘ (Lk 7,34) Verš 3 tedy sděluje, že adresáty podobenství jsou především tyto dvě skupiny – farizeové a zákoníci. V těchto podobenstvích je především Ježíš oním marnotratným a milosrdným otcem. Tím, že Ježíš ztělesňuje jednání Otce, pak se v druhém sledu vztahuje poselství plně také na něj.

⁵ s radostí si ji vloží na ramena: Tuto barvitou poznámku Matouš neuvádí (Mt 18,13). Obraz nejspíše odráží běžnou praxi, jak dokládají některé příklady starověkého sochařství. Zde i v následující epizodě Lukáš projevuje velkou vnímavost k dotekům.

⁷ v nebi větší radost nad jedním hříšníkem: Radost pastýře i ženy v druhé variantě podobenství Ježíš srovnává nad radostí nebe nad každým obráceným hříšníkem.

⁸ Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí: Podobenství o minci Matouš neuvádí, hovoří jen o ztracené ovci. Další drobný doklad o tom, že v Lukášově evangeliu se představuje množství ženských postav.

¹¹ Jeden člověk měl dva syny: I toto podobenství-povídka se nachází pouze v Lukášově evangeliu. Podrobněji rozvádí smysl dvou předchozích podobenství – zvláštní Ježíšovu náklonnost k hříšníkům a odvrženým, a poselství o tom, jak je Bůh přijímá.

¹³ rozmařilým životem promarnil: Participium je tu přeloženo důvodovou větou – to, jak žil, jej přivedlo k bídě. Výraz asótós v sobě nese lehkovážnost, ale sám o sobě nenaznačuje žádné sexuální excesy, jak si vykládá jeho starší bratr (15,30) – domýšlení ve zlém.

¹⁵ pást vepře: Jako v příběhu o gerazenském posedlém (8,32), i zde představuje stádo vepřů pro Židy cosi nečistého. Nejíst vepřové se v makabejské době stává zkouškou věrnosti Tóře. Pást u pohana vepře je pro Žida nepředstavitelné ponížení a odcizení.

¹⁶ lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedal: Zakouší tři etapy degradace lidské důstojnosti: nouzi, život v blízkosti vepřů (nečistá a odporná zvířata u Židů) a to, že občan té země se zajímá spíš o vepře než o něj. A tu si vzpomene, že v domě otcově je dostatek jídla – a toto motivuje jeho návrat domů.

¹⁷ Tu šel do sebe: Dosl. přišel k sobě.

¹⁹ Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků: Tóra požadovala pro tyto nádeníky (Lv 19,13) mzdu, ne však osobní vztah. Ačkoliv syn žádá o nižší postavení, přesto v pozdravu říká otče – známka hlubokého vztahu. A toho se mu potom dostává.

²⁰ pohnut soucitem: Lukáš používá stejné sloveso (splanchnizomai), které v 7,13 přisuzuje Ježíšovi (když ji Pán viděl, bylo mu jí líto) a také v 10,33 milosrdnému Samařanovi. Iniciativa se přesouvá na otce. Vidí svého syna, čekal ho celou dobu, je pohnut soucitem, běží mu naproti, objímá ho a líbá. 

²⁵ Starší syn byl právě na poli: Starší syn pracoval na poli, z toho nám vysvítá, že to byl všední pracovní den, a proto o to víc vyniká mimořádnost té oslavy. Služebník mu na otázku prostě říká: vrátil se tvůj bratr… že ho zase má doma živého a zdravého, což není to přesné! Otec se raduje především ze znovunalezeného vztahu – syn byl ztracen (nebo mrtvý – apollymi znamená ztratit se i hynout), ale nyní je nalezen.

²⁸ Tu se starší syn rozzlobil a nechtěl jít dovnitř: Dává svůj hněv najevo tím, že nechce vejít. Otec vyjadřuje svou lásku a bez uraženosti vyjde ven i ke svému staršímu synovi.

²⁹ Hle, kolik let už ti sloužím: To prozrazuje velkou hořkost. Je svázán pocitem křivdy, jakoby byl pokládán za někoho menšího než nádeníci (misthioi) – připadá si jako otrok (doulos).

a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil: Vyjádření připomíná zaslepený postoj farizeů a zákoníků, kteří se cítili před Bohem spravedliví, protože formálně plnili všechna přikázání, nařízení Zákona. Tragedie staršího syna je v tom, že nepoznal své pevné privilegované místo u otce a že mu otec nabízí stejnou péči a zájem jako synu-marnotratníkovi.

A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli: ...chtěl oslavovat především se svými přáteli – ne s otcem. To není samo o sobě nic špatného, ale prozrazuje to, že se otci odcizil, ačkoli nikdy neodešel z domova!

³⁰ tenhle tvůj syn, který prohýřil svůj majetek s nevěstkami: Neříká můj bratr – prozrazuje odstup a uraženost, užírá se výčitkami. Pozoruhodná je jeho představa, kreslící skandální obraz života svého bratra, který vyprávění přímo nedosvědčuje. I zde je ozvěna výtky farizeů a zákoníků proti Ježíšovi, že se také zahazuje s takovými vrstvami – povýšenost.

³¹ všechno, co je moje, je i tvoje: Otec ukazuje staršího syna jako přítele, s nímž má všechno společné.

³² proč se veselit a radovat: Právě slovo chairó (radovat se) tvoří spojnici mezi tímto příběhem a radostí nebe v předchozích dvou: ztracené je nalezeno, mrtvé vzkříšeno.

Podobenství nemá jeden vrchol (návrat mladšího syna), ale dva – tím druhým je rozhovor se starším synem, tedy rozhovor s otevřeným koncem: neříká se, zda starší přijal pozvání. Proč zůstal otevřený konec? Protože podobenství bylo určeno farizeům a zákoníkům, kteří nechtějí vejít do domu, který otec s láskou a milosrdenstvím otvírá i hříšníkům a celníkům. Podobenství jim i nám říká: „Přijmete pozvání na hostinu nebo ne? Přestanete reptat?“

K tématu

Realita může být mnohem dramatičtější

Máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen. (Lk 15,32)

Jak to s tím starším bráchou nakonec dopadlo, to jsi nám, Ježíši, nedopověděl. Nechal jsi to podobenství s otevřeným koncem, takže můžeme jen spekulovat. Užitečnější však bude, dosadíme-li si do toho příběhu každý sám sebe. Myslím, že se moc nepletu, když řeknu, že v každém člověku je, byť v různém poměru, zastoupen mladší i starší brácha z toho podobenství. Všichni toužíme po odpuštění a doufáme v Boží milosrdenství. Věříme, že Bůh je Láska a přijme nás, i kdyby se to staršímu bráchovi stokrát nelíbilo.

si představit, že realita může být mnohem dramatičtější než v tom podobenství. Co když mi někdo vyvraždí rodinu a pak se dá na pokání a já budu stát před rozhodnutím, zda mám spolu s ním vstoupit do Otcova domu, žít v jeho společnosti celou věčnost a ještě se z jeho návratu radovat? A co opuštěné manželky a matky, setkají-li se s navrácenými marnotratnými dcerami, milenkami svých mužů, které jim udělaly ze života peklo? Co řeknou zloději okradeným a okradení zlodějům? Že se nebeský otec bude z návratu marnotratných dětí radovat, o tom nepochybuji. Že na hostinu pozve i ty poškozené, to dá rozum. Ale bude je muset přemlouvat? Bude je prosit? Jak dlouho? Nebo to nechá na nich? Nechá to s otevřeným koncem jako Ježíš v tom podobenství?

Pane Ježíši, všimla jsem si, že nás na tuhle situaci připravuješ systematicky. Zřejmě jsi to měl na mysli i tehdy, když jsi mluvil o nevěstkách a celnících, kteří do Božího království předcházejí "spravedlivé". Jinde zas požaduješ, abychom milovali i své nepřátele. To už po nás chceš moc, ale kdybychom se to tu naučili, nepřišlo by nám pak asi tak zatěžko přijmout, že jsi odpustil i jim. Tohle tím sleduješ?

Milosrdný Bože, díky, že šanci dáváš všem. Odpusť, že ti za své nekonečné milosrdenství místo vděčnosti podsouváme a vyčítáme nespravedlnost. 

Marie Svatošová – Bůh mezi hrnci