Dcera

Asi rok před smrtí patera Františka, který byl přes třicet let farářem v pohraničí, jsme se sešli na pohřbu našeho společného známého. Cestou ze hřbitova jsme šli spolu a on vyprávěl, jak žije. Líbilo se mi, že není smutný z toho, že působí tak dlouho v malé pohraniční vesnici, kde přijde na nedělní bohoslužby dvacet, třicet lidí. Z jeho vyprávění bylo cítit, že si četbou udržuje svěžího ducha a lidem má co říct. Pochlubil se, že má včely, u nichž relaxuje a medem zásobuje své přátele. Než jsme se rozloučili, přece jen s trochou smutku řekl, že lidí v kostele ubývá a on se někdy ptá, zda to má smysl tam být.

  Od té doby uběhlo asi sedm roků a já byl v říjnu, kdy slavíme svátky svatých Terezií, pozván k sestrám karmelitkám do kláštera na večeři. Po večeři, v době jejich rekreace, jsme se sešli v místnosti, kde jsme si volně povídali. Myslím, že každá ze sester se mě na něco zeptala a já se snažil odpovědět. Jejich otázky se většinou týkaly mých farností a toho, jak se mám i jak žiji. Než jsme se rozloučili, požádal jsem je, aby mi pověděly, odkud pochází. Zeptal jsem se jich proto, že bych si jejich řeholní jména jen stěží zapamatoval. Nepřekvapilo mě, že některá z nich pocházela z Prahy, Třebíče, Brna, Prostějova a mnoha dalších míst, protože všude tady jsou kořeny, z nichž to povolání mohlo vyrůst. Překvapilo mě však, že jedna sestřička uvedla jako svůj domov pohraniční vesnici, v níž tak dlouho působil otec František. Vyprávěla, že ji učil náboženství a pěkně na něho vzpomínala.

  Krátce před dušičkami zašel jsem na hřbitov, kde odpočívají mí rodiče. Hřbitov byl již ozářen mnoha svíčkami, které sem přinesli ti, kteří vzpomínají. I na hrobech bylo vidět mnoho věnců, které svědčily o tom, že ti, kteří tu odpočívají, nebyli zapomenuti.  Když jsem se pomodlil u hrobu svých rodičů, zašel jsem také k místu, kde odpočívá otec František. Přišel jsem mu sem říct, že jeho dlouholetý pobyt v pohraničí nebyl zbytečný. Jistě se tu setkal s řadou lidí, jimž něco pěkného řekl, co potom ovlivnilo jejich život.  Potom jsem mu pověděl, že tu má  i svoji duchovní dceru. Ona se bude modlit za kraj odkud pochází, aby lidé, kteří jsou tak skloněni k zemi a zajímají je jen starosti všedního dne, pohlédli k nebesům. Aby mohli pohlédnout k nebesům, musí jim ten dar někdo vyprosit.

Svíčka

  Nedávno se tu přehnala vichřice, která poškodila elektrické vedení a my pak strávili večer při svíčkách. Jak to ladilo dohromady, ozářený hřbitov před dušičkami a svíčky za okny živých, kteří byli konečně přinuceni spolu hovořit. Zatímco jindy by mnozí hledali něco na internetu nebo zabíjeli čas sledováním televize, dnes se musí posadit proti sobě a spolu hovořit. Nemohou odbíhat za svými zájmy, nemohou utíkat sami před sebou, ale konečně si třeba po dlouhé době popovídají. Malé světlo je nebude rozptylovat, povede k soustředění a kéž by přivedlo i k modlitbě.

  Ten večer jsem si také zapálil svíčku, abych si sám udělal krátké rozjímání. Všude tma, za okny fičí vítr a přece tady svítí malé světélko. Díky jemu mohu se volně pohybovat po místnosti a nemusím jít po paměti. Ta hořící svíčka mi připomněla někoho, kdo se modlí. Ten večer se možná nějaká dobrá duše v koutku své místnosti modlí za své děti a vnuky. I když v tu chvíli jen sedí a nedělá žádnou práci, přesto dělá něco důležitého. Ten, na koho myslí, to zachytí, cítí, že není sám v temnotách svých nejistot, že tu je někdo, kdo ho má rád  a  doprovází.  

  Hořící svíčka mi připomíná víru. Jako slabý plamínek svíčky zhasí, když se jí dotkne silnější vítr, tak snadno může naše víra zhasnout. Stává se to často tam, kde příliš stavíme na lidech, u nichž hledáme vzor a oni pak v důležité chvíli zklamou. Protože si to nedovedeme vysvětlit, začnou se hroutit jistoty, na nichž jsme dosud stavěli.

  Víru je třeba chránit. Jako svíci nedáváme na místo, kde by ji zhasil vítr, tak nevyhledáváme místa, která by nám škodila. Nepodceňovat nebezpečí, to patří k vlastnostem moudrých. Neztratili světlo ti, kdo si chránili svá slabá místa. K tomu, aby svíčka hořela, musí být někde pevně usazena. I naše víra potřebuje pevné zakotvení, které má v Pánu a v rodině Božích dětí. Pokud žijeme v Bohu, nezhasí naši víru špatný příklad lidí. Je však dobré, když vedle sebe máme někoho, o jehož víru se dá opřít. Je to moc důležité ve chvílích, kdy procházíme zkouškami. Jeho příklad  se podobá svíci, která svítí v temnotě.

  Plamínek vydává i teplo. Mnohokrát v zimě, když přijdu do promrzlého kostela, zahřívám si ruce nad svíčkou, abych se trochu zahřál. Hořící svíčka, do níž teď pohlížím mi připomíná lásku. Možná kolem sebe vidíte nějakou milující duši, která svou dobrotou rozehřívá ledová srdce. Je to láska, která vidí a prosí za toho, koho miluje,  aby nedopadl špatně a našel se. Láska je největší dar, poněvadž neposuzuje podle zásluh, ale potřeb. Proto ten, kdo bloudil,  se může nyní vrátit, protože tu někdo čeká, kdo mu odpouští a uvádí dál.

  Při svém rozjímání mi neuniklo, jak za ten večer svíčky ubylo. Hořela, vydávala světlo a přitom ji ubývalo. Připomnělo mi to cestu oběti, bez které by náš život neměl cenu. Každý den se probouzíme do nového dne, který je darem i výzvou. Máme pokračovat tam, kde jsme včera přestali a brát denně svůj kříž. Někdy bychom nejraději všeho nechali a utekli, protože se nám zdá naše úsilí zbytečné. Když se rozhlížíme kolem sebe, máme pocit, že těm vedle nás se žije lépe. Nejvíce nás tíží pocit, že to nebude lepší. A přece hodnota života je v jeho kontinuitě a věrnosti. Kdo mění víru, ten skončí s prázdnou duší. Kdo mění lásku, lásku nepoznal, protože i ona vyžaduje věrnost. Jen ten, kdo je věrný v lásce, pozná její hloubku. Láska, protože je z Boha, má své nekonečné hloubky nebo zase propasti. Do těch propastí a močálů zapadají ti, kdo si zvolili její falešnou tvář a propast je může přivést až k branám pekla. Zatímco ti, kdo se rozhodli pro opravdovou lásku, půjdou někdy nesnadnou cestou, ale ta nebude marná. Objeví totiž nekonečnou hloubku lásky a ta je přivede až k branám nebes.