Zrodil se básník.

  Sotva dospěl, toužil změnit svět. Nelíbilo se mu pokrytectví mnoha jeho současníků, kteří si tolik přáli něco znamenat a dosáhnou významného postu. Cítil, že za jejich perfektním vystupováním se skrývaly úmysly dravce. Tušil, že jejich  maloměšťáctví je prázdné, protože za tradicemi, které ještě dodržovali, již nestál jejich život. Litoval i ty chudé, kteří se klaněli  mocným  a přitom jim záviděli. Litoval je pro jejich závist, kterou pak po celý život nesli jako těžké závaží. Kdykoliv zatoužili po nějakém vyšším cíli a chtěli se dostat z té strnulé všednosti, závist je vždy strhla dolů. Cítil, že je to ona, která jim uzavírá cestu k lásce.  Bylo toho mnoho, co měl na srdci, co si přál povědět svým současníkům. Protože toho byl plný, nemlčel, ale mluvil.

  Jeho řeč nebyla opatrná, dotkla se mnoha srdcí a zahýbala jejich majestátem. „Přece není možné, aby tenhle floutek narušoval naši autoritu“, řekli si mocní a zanedlouho jednali. Vášnivého mladíka vsadili do vězení, aby „zchladl a dostal rozum“. I ve vězení s ním měli problémy, a tak ho jednoho dne dali na samotku, aby ho umlčeli.

  Jestliže až dosud se mohl s lidmi hádat, vysvětlovat jim své představy, nyní seděl sám v tmavé místnosti, kam vstupovalo světlo jen stropním oknem. On však to světlo vůbec nevnímal, protože byl příliš ponořený do své bolesti. V těch dnech se mu zhroutil celý svět. Rozpoznával ráno, poledne a večer jen podle jídla, které dostával. Celé hodiny tu seděl sám, nikdo od něj nic nechtěl, nikdo ho nepotřeboval. Jeho myšlenky se neustále stáčely k jedné věci, proč jsem takhle dopadl, proč se lidé ke mně tak zachovali. Při svých úvahách dával vinu jen těm, kteří mu ublížili. Když si vzpomněl, co všechno chtěl změnit a lidem povědět, upadal do zoufalství.

  Tak prožil asi půl roku v hlubokém smutku a bál se, že každým novým dnem ho sebelítost ještě pevněji sevře do své náruče. I když v Boha věřil, přesto se po celou tu dobu nemodlil, protože byl příliš ponořený do svého zármutku. Ve světlých chvílích, kterých bylo poskromnu, cítil, že pokud mu přijde pomoc, tak jedině od Boha. Jeho duše však byla příliš bolavá a neměla dost síly k povstání. Vypadalo to, že svůj zápas prohraje a jeho snažení upadne do zapomnění. Jednoho dne však dostal pohled od přítele. Na obrázku byla zachycena krajina ponořená do temné noci. Nad temnou nocí bdělo Boží oko a někde dole se pohyboval lehce přehlédnutelný mravenec. Ten pohled si dlouho prohlížel, pak ho schoval, aby si ho někdy znovu prohlédl.

  To ráno, do něhož se probudil po dlouhé noci, bylo přece jen něčím zvláštní. Již od ranních hodin sem stropním oknem vstupovalo světlo, které příjemně prohřívalo celu. Byl z toho potěšený, protože mu teplo po chladné noci přišlo vhod. Dnes si snad také poprvé všiml  okna a upřel k němu pozornost. Dnes se také nezabýval jen sám sebou, svým problémem, ale pohlížel vzhůru, odkud přicházelo světlo. Potom se rozhlédl kolem sebe a prohlédl si celu, v níž prožil tak temné dny. Byla to skromná místnost, kde stála jen skříň, stůl a dvě židle. Všiml si také, že na stole byl sešit a vedle ležela tužka.

  Byl tím tak překvapený a po chvíli váhání se pokusil psát. Ke svému údivu se dokázal soustředit na text, což ho povzbudilo. „Snad ještě nejsem úplně odepsaný“, pomyslel si a pokračoval v psaní. Na papíře se  objevily myšlenky, které po celou dobu tížily jeho duši. Asi po hodině se rozplakal a slzy jako hrách mu  padaly z očí. Nebyl schopný se jim ubránit, byly silnější než on, a tak přestal psát. Snad po celou dobu svého vězení tolik neplakal jako toto ráno. V minulých dnech také plakal, ale to byly obvykle jen slzy ukřivdění, kde chyběla lítost. A to je ten rozdíl mezi tím, co prožíval ještě před několika týdny a nyní. Dnes už nevyčítá, ale upíná se ke světlu, které tak pěkně prozařuje jeho celu. Snad dnes poprvé připustil, že i on učinil v životě chyby a pouhé obviňování jiných by jeho samého přivedlo do záhuby. Slzy lítosti  dnes smazaly smutek minulých dnů a otevřely mu novou budoucnost.

  To, co psal nebyl příběh jeho života, nebyl to ani souvislý text, byly to prosby o vyslyšení. Prosil, aby ho Bůh vysvobodil z bídy vlastní rozervanosti, v níž se ocitl. Jednoho dne pochopil, že nepřátele neměl jen v těch, kteří ho sem uvrhli, ale že má ještě jednoho velmi nebezpečného nepřítele, který přebývá v jeho duši. Cítí, že nebude snadné se ho zbavit, protože se skrývá i za dobrými úmysly.  Dobře si vzpomíná, že kdykoliv se ocitl v temnotách a sebelítosti, nepřítel vycházel ze svého skrytu, aby ovládl jeho duši. Dnes už ví, že přebývá v temnotách, ale bojí se světla. Proto tak  prosí o světlo, aby prozářilo temnoty jeho duše.

  Tak se ve vězení zrodil básník, který tu zanechal mladého sebevědomého bouřliváka, aby tu objevil tichého muže prosícího o světlo. Dnes už nevyčítá lidem, že mu ublížili, protože cítí, že bez tohoto vězení by neobjevil světlo. Stojí v pokoře před působením Boha, který dopustil, aby padl na dno, aby ho pak pozdvihl. Za to je Bohu vděčný a zpívá mu zpěv chvály. Pochopil také, že nejtěžší vězení nezpůsobí lidé, ale to, které si člověk zaviní sám svým přebýváním v temnotě. Proto prosí o světlo a přitom ho v pokoře uchovává, aby je nezhasil vítr pýchy a pochybností.