Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úvaha na měsíc červenec

Obrazek

 

 

 

Rozsévač (Mt.13,1-9)

 

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1 Toho dne vyšel Ježíš z domu a posadil se u moře.

2  Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď; posadil se v ní a celý zástup stál na břehu.

3  I mluvil k nim mnoho v podobenstvích: "Vyšel rozsévač rozsívat.

4  Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je.

5  Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi.

6  Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla.

7  Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je.

8  A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet. 9 Kdo má uši, slyš!“ Předložil jim jiné podobenství: "S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden člověk zasel dobré semeno na svém poli.

 

 

 Z biblických komentářů se dovídáme, že rozsévačem je Pán Ježíš, zrno je jeho slovo a půda, do níž zrno padá je naše duše. Zatímco se tu nepochybuje o rozsévači a kvalitě zrna, problémem je půda, která je přijímá.

 Nejdříve se tu hovoří o zrnech, která padla podél cesty a nedostala se do země, kde by byla chráněna a mohla se připravit na svůj růst. Protože zůstala na povrchu, stala se snadnou potravou přilétajících ptáků. O čem ta věta vypovídá? Na půlnoční bohoslužbu obvykle přijde více lidí než o běžných nedělích. Jistě se aspoň některého z nich dotkne Boží slovo. Zaslechnou z promluvy kněze, že Ježíš, kterého teď vidí v jesličkách, nám svým dětstvím chce sdělit, jak je důležité uchovat si i jako dospělý duši dítěte. Někteří se po mši ještě zastaví u Betléma a odchází domů s dobrým pocitem, že svátky prožili duchovně. Možná někoho napadne, že by měl nasměrovat svůj život k Bohu, aby žil hlubším životem a bylo jeho činům požehnáno. To předsevzetí obvykle nemá dlouhého trvání. Po chvilkovém okouzlení z vánoc, dochází k „vystřízlivění“. Tito lidé vplují do nového roku se všemi jeho starostmi. Ty je natolik uchvátí, že zapomenou na chvíli, kdy stáli před jesličkami a říkali si, že by měli něco ve svém životě změnit. Pracovní tempo, v němž se opět ocitnou, je natolik uchvátí, že zapomenou. A tak se stane, že až na nepatrné výjimky, tyto lidi uvidíme v kostele zase o příštích svátcích.

 Také při pohřbu se setkáme s lidmi, kteří chodí do kostela jen ojediněle. Jistě se někdo z nich zamyslí nad během života, nad tím, co jednou bude po smrti, avšak často je to jen krátké zamyšlení, které nejde do hloubky a nedotkne se duše. Jsou to opět světské starosti, které umlčí touhu po změně. 

 Dále se hovoří o zrnech, která padla na skálu, kde byla tenká vrstva země, takže zrna nezapustila kořeny a rostlina nevyrostla do patřičné výšky. Jistě každý kněz má radost, když se v kostele objeví nová tvář, někdo, kdo si buď našel cestu zpátky nebo někdo z mladých, kdo by rád poznal Krista. Konvertité přináší do tradičního společenství věřících svěží vítr, něco nového. Obvykle rádi přichází do společenství farnosti a také někteří přisluhují jako lektoři nebo ministranti u oltáře. Toto prvotní nadšení však může narazit na tradiční věřící, kteří tyto nové z těch či oněch důvodů nepřijímají nebo by je rádi předělali k obrazu svému. Proto se může stát, že mladý, sotva uvěřivší věřící, má pocit, že lidé, které tu v kostele vidí, nenesou svatodušní oheň. Myslím, že právě tady se pozná hloubka duše konvertity, když je schopný přijmout i jemu nesympatické názory. Pokud vidí u starých modlících se žen jen bigotní zbožnost, tak má mnohdy pravdu, nevidí však i druhou stranu mince, že tyto ženy, které se za někoho modlí, pomáhají mu, aby našel svou cestu. Bůh se nechává přemoct těmi, kdo prosí o dobro pro své bližní.

 Boží slovo je přirovnáváno k zrnu, jež potřebuje patřičnou hloubku země, aby dorostlo do své výšky. K tomu, aby Boží slovo přineslo užitek, potřebuje hloubku duše. Tam, kde se duše nechá ovlivnit lacinými věcmi, nevytvoří prostor pro Boží slovo. Tam, kde je půda na skále, nemůže rostlina vyrůst, protože naráží na tvrdý povrch. Boží slovo také naráží na naše ego, které je někdy silné a nechce být přehlédnuto. Pan Novák měl tradičně slouženou mši svatou o pouti. To se totiž sjela jeho rodina i příbuzní, na něž se vždy těšil. Společně šli do kostela, potom se s dětmi prošli po pouti a pak zasedli k společnému stolu. Dokud žil starý pan farář, tak ten vždy učinil panu Novákovi po vůli. Když pan farář zemřel, přišel sem mladý kněz a s ním se dostavily změny. Protože ještě neznal zdejší poměry, poutní mši svatou slíbil jedné paní, která ho o to požádala a její úmysl si zapsal do kalendáře. Když se přišel pan Novák zeptat, zda se s ním na pouť počítá, bylo mu řečeno, že mše svatá je už zadaná. Když se to dověděl, bylo mu jakoby do něho hrom uhodil. Už viděl, jak se budou některé farnice usmívat a všelijak to přetřásat. O pouti se opět sešli příbuzní, do kostela však nezavítali. Nepřišli prý proto, že za jejich rodinu nebyla sloužena mše svatá. Ta událost se pana Nováka natolik dotkla, že přestal chodit do kostela. Když někdy přišel, a to jen o velkých svátcích, posadil se vždy do posledních lavic.

 Jsou zrna, která padnou do trní, kde se však udusí, když trní vzejde. Já si pod tím trním představuji plevel, kterého se hospodář zbavuje již na počátku, dokud je malý, aby mu nezničil dobrou setbu. Jako se plevel dokáže omotat kolem užitečné rostliny a pak ji vysát a udusit, tak se může stát, že naše zlé sklony mohou zničit to dobré, co jsme vykonali a přivést nás k pádu. Silák Samson přemáhal Filišťany všude, kde se objevil. Vedle síly, kterou obdržel od Boha k tomu, aby znovu posílil víru a sebevědomí svého lidu, měl i svou slabost. Tu slabost jeho nepřátelé dobře rozpoznali a plně ji využili. Poslali mu Dalilu, kterou on přijal jako milenku a s ní žil dvojí život. Zatímco dál zápasil s Filišťany, utíkal se ve svých slabých chvílích k této ženě, která nepřinesla pokoj jeho duši. Jednoho dne ztratil svou sílu, která byla Božím darem a byl poražen. Tak to bývá i s námi, když na jedné straně chceme sloužit Bohu, ale přitom jsme příliš svázáni se světem. Vzpomeňme na Lotovu ženu, která věděla, že by měla opustit Sodomu, přesto se stále otáčela nazpět, a tak v Sodomě zahynula.

 To, co nás v životě doprovází, jsou i naše neúspěchy a omyly, jichž jsme se dopustili. Ze špatné volby, kterou jsme učinili, doléhá na nás smutek. Smutek přichází vždy, když neděláme to, k čemu nás Bůh povolal. Jako máme pokoj v duši, když objevíme Boží vůli a snažíme se ji konat, tak smutek na nás doléhá, když neděláme to, co bychom měli. Jak se vyrovnat s tíží smutku, která na nás doléhá, jak se jí zbavit? Je to, jak veliké množství sněhu, které zatěžuje korunu stromu a hrozí, že ji zlomí. Člověk, na něhož doléhá smutek jako tíživý balvan, hledá nějaký únik, jak by setřásl to, co ho tíží. Tím nejsnadnějším únikem je alkohol. Alkohol dovolí zapomenout jen na chvíli a hned druhý den připomene člověku to, čím žije. Časté pití se pak stane vášní, která zabíjí to dobré, co ještě zbylo. Životní omyly a z toho vyplývající smutky se nevyhýbají ani nám věřícím. Zrno padne do plevelu i u věřícího člověka, který řeší smutky svého života alkoholem.

 Tím plevelem ohrožujícím náš život, nemusí být jen alkohol, je tu mnoho jiných vášní, které také jen na chvíli rozptýlí smutek, nevedou však k pokoji. 

 Jsou zrna, která padnou do dobré půdy a přinesou úrodu sto zrn, jiná šedesát a opět jiná třicet. Zatímco v předchozích případech se zrna vytrácí, jsou udušena nebo jen částečně vyrostou, v tomto případě nejenže vyrostou, ale přinesou i veliký užitek. K tomu, aby se tak stalo, je potřebná dobrá půda. Stejně tak je potřebná dobrá a hluboká duše, aby v ní Boží slovo vyrostlo. Hloubka je důležitá proto, abychom Slovu naslouchali a nepřeslechli ho. Když mu nasloucháme a snažíme se mu porozumět, ono nám napoví, co bychom měli dělat. Ve chvíli, kdy pochopíme své životní povolání, potom je důležité kolik lásky ve své duši objevíme. Láska je Božím darem a my ji objevujeme ve Slově. Poneseme ji, když nebudeme prosazovat své já, odpustíme svým bližním jejich hříchy a dokážeme u nich rozpoznávat dary, kterými je Bůh obdaroval. Když bude z našeho života vyzařovat láska, potom i náš život se bude podobat stromu, který dorostl do své výše a nese mnoho ovoce.

 

 

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář