Básně Jany Rosové

Uprostřed pouště,
polohlasem,
za temné noci,
prosila jsem
půl mrtvá žízní u pramene:
„Vylej na všechny unavené
proud živé vody k občerstvení…
Naději sešli, tam, kde není…
útěchu, pokoj do nesnází…
Uzdravuj, když nám něco schází…
Kde strach nás tísní, z jeho pout
vysvoboď!
Nedej zahynout!!!"

Bolest a slzy
i slova plná díků
v jediném okamžiku
v té samé hořké chvíli
kdy jsme zakusili,
že smrt je vteřina
kdy věčnost roztíná
cestu prostorem a časem...
Opona stržena
a do tmy náhlým jasem
září,
kde čekáš prázdné nic,
světlo…
a Láska bez hranic.

(Dobré světlo PETR KAŇKA, Grafik a fotograf)

Štěrbinou dveří náhle vlétlo
do temné kobky jasné světlo.

Můj pohled je jím oslněn,
vstávám a hledám cestu ven.

Už téměř stojím ve dveřích,
když náhle průvan, ostrý střih
vše nelítostně uzavírá…
jistota mizí, zbývá víra

Záblesk záře v temnotách
jen proťal tmu a po něm strach.

Slepota náhlá, do neznáma
myšlenky tápou… zas jsem sama…

Saša Makarová: Samota