Ze spisu „Vyznání“ od svatého

Augustina, biskupa

     Když se blížil den, kdy měla odejít z tohoto světa – ty jsi znal ten den, Bože, my jsme ho neznali – stalo se tvým skrytým řízením, jak jsem přesvědčen, že jsme já a ona byli sami, opřeni o okno, jímž bylo vidět do zahrady domu, v němž jsme bydleli. Bylo to v Ostii na Tibeře, kde jsme se, vzdáleni vší vřavy, po dlouhé namáhavé cestě zotavovali před odplutím. Rozmlouvali jsme tehdy o samotě velmi srdečně. Nedbali jsme na to, co bylo za námi, a byli jsme upnuti na to, co bylo před námi, a ptali jsme se spolu v přítomnosti pravdy, jíž jsi ty, jaká bude věčná blaženost svatých, to, co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, nač člověk ani nikdy nepomyslil, a naše srdce prahlo po nebeských vodách z tvého pramene, pramene života, který je u tebe.
     O těchto věcech jsem mluvil, i když ne tímto způsobem a těmito slovy. Ale ty, Pane, víš, že když jsme toho dne takto rozmlouvali a tento svět se všemi jeho radostmi ztrácel při tom rozhovoru pro nás cenu, ona tehdy řekla: „Synu, pokud jde o mě, už mě na tomto světě nic netěší. Co zde mám ještě dělat a nač tu mám být, nevím, vždyť od tohoto pozemského života už nic nečekám. Jen pro jedno jsem si přála žít ještě nějakou chvíli na tomto světě: chtěla jsem vidět, dříve než umřu, že jsi katolickým křesťanem. A Bůh mi to dopřál v míře mnohem větší, neboť mohu vidět i to, že jsi pohrdl pozemským štěstím a stal ses Božím služebníkem. Co tu mám ještě dělat?“
     Nepamatuji se už dobře, co jsem jí na to odpověděl. Ale asi za pět dní nebo jen o málo později dostala horečku a ulehla. V době nemoci jednou omdlela a ztratila na chvíli vědomí. Přiběhli jsme k ní, ale brzy se probrala, podívala se na mě a na mého bratra, jak jsme u ní stáli, a jako by něco hledala, nám řekla: „Kde jsem to byla?“
     A když nás viděla, že jsme smutní a zaražení, řekla: „Pochováte svou matku tady.“ Mlčel jsem a snažil jsem se zadržet pláč. Můj bratr však něco řekl, že by si přál, aby nezemřela v cizině, že by bylo pro ni lépe umřít ve vlasti. Když to uslyšela, pohlédla na něj s úzkostí a výčitkou, že mu záleží na takových věcech, potom se podívala na mě a řekla: „Slyš, co to říká.“ Brzy nato řekla nám oběma: „Pochovejte toto tělo kdekoli a nedělejte si s tím starost. Jen o to vás prosím, tam, kde budete, pamatujte na mě u oltáře Páně.“ A když sdělila, jak mohla, toto své přání, přestala mluvit, neboť nemoc se zhoršovala a působila jí utrpení.

Ó věčná pravdo, pravdivá lásko, láskyhodná věčnosti!

     Vyzván, abych se vrátil k sobě, vstoupil jsem pod tvým vedením, Bože, do svého nitra; mohl jsem, neboť ty ses stal mým pomocníkem. Vstoupil jsem, a okem své duše, i když tak slabým, jsem uviděl nad tímto okem své duše, nad svým duchem, nezměnitelné světlo; ne to obyčejné, viditelné všem tvorům, ani jiné, sice větší, ale téhož druhu, které by pouze mnohem mocněji zářilo a naplňovalo všechno svým jasem. Ne, nebylo to světlo jako ostatní světla, ale jiné, úplně odlišné od všeho. Ani nebylo nad mým duchem jako olej nad vodou nebo jako nebe nad zemí; bylo vysoko nade mnou, protože mě stvořilo, a já jsem byl hluboko pod ním, protože jsem byl stvořen od něho. Ten, kdo zná pravdu, zná to světlo.
     Ó věčná pravdo, pravdivá lásko, láskyhodná věčnosti! Ty jsi můj Bůh, po tobě toužím dnem i nocí. Jakmile jsem tě poznal, pozdvihl jsi mě, abych viděl, že je něco, co bych měl vidět, já že však dosud nejsem schopen vidět. A zasáhl jsi svým mocným světlem můj slabý zrak, a já jsem se zachvěl láskou i hrůzou. A shledal jsem, že jsem daleko od tebe v krajině úplně jiné, a jako bych slyšel z výsosti tvůj hlas: „Já jsem pokrm silných; musíš růst a budeš mě požívat. Nebudeš mě však proměňovat v sebe jako pokrm pro své tělo, ale ty se budeš proměňovat ve mne.“
     Hledal jsem tedy způsob, jak získat sílu, potřebnou k tomu, abych tě požíval, ale nenacházel jsem, dokud jsem neobjal prostředníka mezi Bohem a lidmi, člověka Krista Ježíše, Boha, který je nade všecko: buď veleben navěky. On mě volal a říkal: Já jsem cesta, pravda a život; a pokrm, k jehož přijetí jsem dosud neměl sílu, spojil s tělem, neboť Slovo se stalo tělem, aby tvá moudrost, skrze niž jsi všechno stvořil, živila jako mléko naši dětskou slabost.
     Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak dávná a přece tak nová, pozdě jsem si tě zamiloval! Hle, tys byl uvnitř, když já jsem byl venku, a tam jsem tě hledal, vrhal jsem se na to krásné, co jsi stvořil, já netvor. Tys byl se mnou, ale já jsem s tebou nebyl. To, co by vůbec nebylo, kdyby to nebylo v tobě, drželo mě daleko od tebe. Tys volal, křičel a prorazil mou hluchotu; tys zářil, svítil a zahnal mou slepotu; tys vydával vůni a já jsem ji vdechl, a teď dychtím po tobě; okusil jsem, a nyní lačním a žízním; ty ses mne dotkl, a já hořím touhou po tvém pokoji.