Jdi na obsah Jdi na menu
 


Postní zamyšlení

fotografie166.jpg

 

fotografie166.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1/  Z traktátu „O útěku před světem“ od svatého Ambrože, biskupa.

Postem se přimkněme k Bohu, on je jediným opravdovým dobrem.


     Kde je srdce člověka, tam je i jeho poklad. Pán totiž nikdy neodmítá dávat dobro těm, kteří ho prosí. Pán je přece dobrý, a zvláště dobrý je k těm, kdo se ho drží. Přilněme tedy k němu a buďme s ním celou svou duší, celým srdcem, s veškerou silou, abychom byli v jeho světle a viděli jeho slávu a byli naplněni milostí nejvyšší radosti. Nuže, k tomuto dobru pozvedejme své duše, ať v něm jsme a v něm žijeme, ať se k němu přimkneme, neboť převyšuje každý rozum a každé pomyšlení a je plný ustavičného pokoje a klidu. A tento pokoj převyšuje vše, nač lze pomyslet a co lze pocítit.
     To je dobro, které všechno proniká, a všichni v něm žijeme a jsme na něm závislí a nic už nad ně není, neboť je božské. Nikdo totiž není dobrý kromě jediného Boha, a proto co je dobré, je Boží, a co je Boží, je dobré. Proto je řečeno: Otvíráš ruku, a sytí se dobrými dary. Skrze Boží dobrotu se nám totiž dostává všech opravdu dobrých věcí, a to bez příměsi jakéhokoli zla. Tyto dobré věci slibuje věřícím Písmo, když říká: Budete jíst z dobrodiní země.
     S Kristem jsme zemřeli; neseme na svém těle Kristovu smrt, aby se na nás ukázal také jeho život. Nežijeme tedy již svůj vlastní život, ale život Kristův, život v nevinnosti, život v čistotě, život prostý a plný všech ctností.
     S Kristem jsme vstali k novému životu, v něm tedy žijme, v něm vystupme vzhůru, aby nás had usilující uštknout naši patu nemohl na zemi nalézt. Prchejme odtud. Duchovně můžeš utéci, i když tě tu tělo drží. Můžeš být zároveň zde i u Pána, jestliže k němu přilne tvá duše, jestliže ve svých myšlenkách půjdeš za ním, jestliže ho věrně, nikoli jen na oko budeš následovat, jestliže se k němu budeš utíkat; vždyť je přece naším útočištěm a silou ten, jemuž říká David: K tobě jsem se uchýlil a nebyl jsem zklamán. A protože Bůh, který je naším útočištěm, je v nebi a trůní nad nebesy, musíme odsud utíkat k němu, tam, kde je mír, kde je odpočinutí od namáhavé práce, kde můžeme slavit velké odpočinutí podle slov Mojžíšových: Co země v odpočinutí sama zplodí, bude vaší potravou.“ Nebo odpočinutí v Bohu a patření na jeho radost, to jsou pravé hody, plné blaženosti a pokoje. Utíkejme jako jeleni k pramenům vod. Po čem žíznil David, po tom ať žízní i naše duše.
     Kdože je ten pramen? Slyš, co David říká: Neboť u tebe je pramen života. A tomuto pramenu ať řekne má duše: Kdy už smím přijít a spatřit tvou tvář? Tím pramenem je totiž Bůh.

 

2/ O modlitbě - Z traktátu „O modlitbě“ od kněze Tertuliána.

Modlitba je duchovní oběť, která zcela zatlačila do pozadí to, co se obětovalo dříve: Nač je mi množství vašich obětí? – praví Hospodin. Už mám dost žertev beranů a tuku jehňat, a krev býků a kozlů už nechci. Kdopak to žádal z vašich rukou? Co skutečně Bůh žádal, o tom svědčí evangelium. Nastává hodina, kdy opravdoví ctitelé budou uctívat Otce v duchua v pravdě. Bůh je totiž duch, a proto také hledá takové ctitele.
     My jsme jeho skuteční ctitelé a opravdoví kněží, když se v duchu modlíme a v duchu modlitbu obětujeme. A to je oběť, která Bohu náleží a je mu příjemná, kterou žádal a o které mluvil.
     Takovou modlitbu máme přinášet na Boží oltář spolu s hymny a žalmy, která vychází z upřímného srdce, je živena vírou, podpořena opravdovostí, skutečně bezúhonná a čistá, korunovaná láskou a doprovázená dobrými skutky. Ta pak dosáhne u Boha všeho.
     Co by odepřel Bůh modlitbě, která vychází z ducha a pravdy, když ji sám vyžaduje? Čteme a slyšíme a jsme přesvědčováni o tom, jaké jsou důkazy její působivosti.
     Dřívější modlitba chránila před ohněm, dravými šelmami a hladem, neměla však ducha Kristova.
     O co více tedy zmůže modlitba křesťanská. Nepřivádí doprostřed plamenů anděla s chladivou rosou, nezachraňuje před lvími tlamami ani nepřenáší jídlo ženců, těm, kdo hladoví. Nikterak nezbavuje v utrpení pocitu bolesti, ale trpícím, sužovaným a ztrápeným dává sílu vydržet a rozmnožuje milost, takže věřící poznává, co od Boha dostává, když ví, že trpí pro jméno Boží.
     Kdysi modlitba působila rány, zaháněla vojska nepřátel, zadržovala blahodárný déšť. Nyní však modlitba Spravedlivého odvrací všechen Boží hněv, zastává se nepřátel, prosí za pronásledovatele. Proč by bylo divné, že dovede vymoci z nebe proudy vod, když uměla vyprosit i oheň? Modlitba je to jediné, co Boha přemáhá; ale Kristus nechtěl, aby působila zlo, všechna její síla má působit dobro.
     A tak modlitba především zachraňuje duše zemřelých před smrtí věčnou, posiluje slabé, uzdravuje nemocné, posedlé vysvobozuje z moci zlého ducha, otvírá závory vězení, nevinným rozvazuje pouta. Dále pak zahlazuje viny, odhání pokušení, zastavuje pronásledování, ustrašeným dodává odvahy, velkodušné naplňuje štěstím, ty, kdo jsou na cestách, přivádí k cíli, utišuje vlnobití, ochromuje zločince, podporuje chudé, usměrňuje bohaté, pozvedá padlé, zachycuje padající, drží stojící.
     Modlí se všichni andělé, všechno stvoření; dobytčata a šelmy při vstávání klekají, a když vycházejí ze stájí a doupat, nelení vzhlédnout k nebesům a po svém rozeznít svůj hlas. I ptáci, když vzlétají, rozepnou křídla do tvaru kříže, vznesou se k nebi a zpívají svou ptačí modlitbu.
     Co tedy dále říkat o modlitbě. I sám Pán se modlil. Jemu buď čest a sláva na věky věků.

 

 

3/ Almužna - Z promluv svatého biskupa Řehoře Naziánského /

Služme Kristu v chudých.


     Blahoslavení milosrdní, praví Písmo, neboť oni dojdou milosrdenství. Mezi blahoslavenstvími nepatří milosrdenství v žádném případě mezi poslední. Neboť šťasten, kdo ujme se slabých a nuzných. A jinde: Blaze tomu, kdo rád dá i půjčí. Chopme se tedy rychle toho požehnání, ať je vidět, že jsme pochopili, a buďme k druhým dobří!
     Ani noc ať nepřerušuje konání tvého milosrdenství. Neříkej: Teď jdi, pak přijď, až zítra ti dám. Nechť nic nevstupuje mezi předsevzetí a dobrý skutek. Konání dobra je to jediné, co nesnese odkladu.
     Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinství bloudícím ubožákům. A dělej to rád a s ochotou. Bylo přece řečeno: Kdo prokazuje milosrdenství, ať to činí s radostí. Milost dobrého skutku se ti zdvojnásobí, vykonáš-li jej ochotně a rychle. Kdežto nabízí-li někdo něco nerad nebo z donucení, není to milé ani pěkné.
     A tak se musíme radovat, kdykoli prokazujeme dobrodiní. Bylo řečeno: Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, to znamená lakotně a malicherně zkoumat nebo otálet a reptat, co se stane? Něco velikého a obdivuhodného! Jaká a jak veliká odměna tě za to čeká! Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí. A kdo by netoužil po světle a po uzdravení?
     Myslíte-li proto, Kristovi služebníci, bratři a spoludědici, že mě máte v něčem poslechnout, pak tedy navštěvujme Krista, pokud je čas, pečujme o Krista, živme Krista, Krista si získávejme a Kristu prokazujme úctu. Avšak nejen při stole jako někteří, nejen balzámy, jako Maria, ne jenom hrobem, jako Josef z Arimatie, ani věcmi potřebnými k pohřbu, jako Nikodém se svou polovičatou láskou ke Kristu, ani zlatem, kadidlem a myrhou, jako to učinili mágové před všemi těmi, o nichž byla řeč. Pán veškerenstva chce přece milosrdenství, nikoli oběť, a milosrdenství je mu nad desetitisíce obětovaných tučných beránků. Prokazujme mu tedy milosrdenství – v těch, kdo jsou chudí a v přítomné chvíli se ocitli v ponížení, aby nás, až jednou odtud odejdeme, přijali do věčných příbytků, právě skrze Krista, našeho Pána. Jemu buď sláva navěky. Amen.

 

 

27064eb3d9_74350691_o2.jpg