Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prosinec - Vánoce

Obrazek

 

 

 

 

 

Obrazek

Z homilií sv. Bernarda, opata.

Slyšela jsi, Panno, že počneš a porodíš syna. Slyšela jsi, že se to nestane prostřednictvím člověka, ale Ducha svatého. Anděl očekává odpověď, je totiž čas, aby se vrátil k Bohu, jenž ho poslal. I my, ó Paní , očekáváme slovo slitování, my, které žalostně tísní odsuzující rozsudek. A hle nabízí se ti výkupná cena za naši spásu- budeme vysvobozeni ihned, budeš-li souhlasit. Všichni jsme byli stvořeni skrze věčné Boží slovo a hle umíráme. Skrze tvou krátkou odpověď můžeme dojít obnovy, abychom mohli být znovu povoláni k životu. Za to tě snažně prosí, dobrotivá panno, politováníhodný Adam, vyhnaný z ráje se svým ubohým potomstvem, za to tě prosí Abrahám i David. Za to žadoní i ostatní svatí otcové, vlastně tvoji otcové, vždyť i oni přebývají v krajině stínu smrti. To očekává v kleče u tvých nohou celý svět. Ne neopodstatněně, vždyť na tom, co řekneš, závisí útěcha ubohých, vykoupení zajatých, vysvobození odsouzených a konečně spása všech Adamových dětí, celého tvého rodu. Dej spěšně odpověď Panno. Odpověz rychle andělovi a skrze anděla i Pánu. Odpověz slovo a přijmi Slovo. Prones své a počni božské. Vypusť pomíjející slovo a přijmi do sebe Slovo věčné. Proč se zdráháš, proč se chvěješ? Věř, vyznávej a přijmi. Nechť pokora nebere odvahu, ostýchavost důvěru. Naprosto se nyní nehodí, aby panenská prostota zapomněla na moudrost. V této jediné věci, se moudrá Panno neboj opovážlivosti. I když je mlčenlivá ostýchavost žádoucí, přece jen je nyní více zapotřebí prokázat zbožnost slovem. Otevři, blahoslavená Panno, srdce víře, ústa vyznání, lůno Stvořiteli. Hle ten, po němž touží všechny národy, klepe venku na dveře. Co kdyby pro tvé meškání přešel a ty bys znovu musela s bolestí hledat toho, kterého tvá duše miluje? Vstaň, běž a otevři. Vstaň vírou, běž zbožností a otevři vyznáním.   

 

Slavit vánoce s komunitou Emmanuel

Obrazek

 

Vánoce jsou pro  naši komunitu velikou školou. V nich se zpřítomňuje to, co řekl Bůh ústy proroka Izaiáše:

„Hle, panna počne a porodí Syna a dají mu jméno Emmanuel,  tj. přeloženo – Bůh s námi“ (Mt 1,23).

Poslání  naší komunity je žít společně tuto nesnadnou skutečnost: Boží přítomnost s lidmi. Zde nejde o to,  že je Bůh mezi námi, ale že je s námi.  Že se dal na naši stranu, že přešel na stranu člověka jako jeho zastánce, obhájce jeho záležitostí, jako bojovník za člověka. Podoba tohoto Boha v Betlémském dítěti nás tím víc udivuje.  Je tak chudičký, tak bezbranný, potřebuje od nás všechno a nejvíce lásku. Sama Láska potřebuje lásku… Tím začíná své působení mezi námi,  že nás potřebuje - abychom ho ochraňovali a obdarovali. Zde, v Betlémě,  se učíme z propastné pokory Božího syna.  A podoba tohoto Boha nás uzdravuje.  Především  od strachu  z Boha. Kdo by se bál Boha tak tichého, milého, neschopného ublížit? A přece víra nám říká, že je dosti mocný, aby se ujal všech a že je dosti bohatý, aby obdaroval všechny.

ADORACE

Učíme se od pastýřů, lidí prostých a nevzdělaných. Obdivujeme dychtivost s jakou přijali andělovo poselství, a také pohotovost, s jakou spěchali do Betléma, aby se poklonili nově narozenému pastýři nás všech. Jak úžasná musela být jejich víra, když v tom dítěti položeném v korýtku pro dobytek, viděli dítě s tak úžasným posláním a že se mu poklonili. Tady začíná „ vysoká škola“  adorace, první pilíř naší spirituality. A pokračuje u klanění mudrců, kteří vážili dalekou cestu z toho jediného důvodu,  aby uviděli dítě a poklonili se mu ( Mt 2,2)  A to naprosto nezištně. Oni nic nečekali. Žádnou odměnu, pochvalu, výhodu. Naopak, sami přinášejí dary. To je významný rozměr adorace: dávat a nepočítat. To jim stačilo. S radostí a s pocitem splněného poslání se vracejí. do z nás si dokáže kleknout před Spasitele s tímto úmyslem?

 

 

 

 

SOUCÍTĚNÍ

 V srdci koho by se při pohledu na tak chudičkou rodinu neprobudil soucit:  nebylo pro ně místo pod střechou a mladičká matka musela přivést své dítě na svět ve stáji… A pěstoun Josef: tak málo rozumí  tomu, co se kolem něho děje, ale přitom jak pohotově jedná. Stačí mu pokyn ve snu – jaká poslušnost,  na níž záviselo, jestli se dítě dožije rána.  Ubohé dítě,  kdo by neměl soucit především s ním. Ale soucit je málo, naším úkolem  je soucítění – to je druhý sloup naší spirituality.  Spíše než o prchavý cit jde zde o schopnost vžít se do druhého, ztotožnit se s ním,  abych mu pomohl nést tíhu jeho údělu.Tak jako se Bůh narozením Ježíše  začíná vžívat do nás, do naší situace, bezradností a zmatků, do našeho utrpení a temnot, z nichž nás přišel vytrhnout. A tak se situace obrací. Učíme se soucítění od Božího syna.  Na jeho osudu vidíme, jak Bůh s námi soucítil,  že poslal své jediné dítě…  Ze soucítění by měla vytrysknout veliká touha: neskrývat vánoční světlo, nenechat si pro sebe to poznání, že nás  Bůh  miluje. On sám  je láska. Má jí dost pro každého.   Měli bychom se stát  posly evangelia:  „Nebojte se,  hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se nám narodil Spasitel, Kristus Pán“ (Lk 2,10-11).

EVANGELIZACE

Třetím sloupem naší  spirituality je tedy evangelizace.  Našimi učiteli jsou nejen proroci, ale i sám anděl Gabriel. Vždyť ten jako první nese Marii radostnou zvěst. Učíme se také od vzácných postav Ježíšova dětství: Alžběty, Simeona, Anny,. Staří lidé a jak skvěle zhodnotili a korunovali svůj život. Jak přesvědčivě dovedli mluvit o tom dítěti.  Obdivujeme Marii,  která to všechno dokázala uchovat ve svém  srdci a nezapomněla na žádné dobrodiní,  které jí Bůh prokázal. Od koho jiného bychom  se dověděli tato veliká poselství Ježíšova dětství? Adorujeme dítě a v něm lásku, která sestoupila, aby byla s námi. Prosíme ho., aby nám spadly šupiny z očí, abychom ho v komunitě skutečně viděli. Prosíme, aby se nám  otevřely uši, abychom ho ve společenství slyšeli, abychom se ho nejen v eucharistii, ale také v bratřích a sestrách dotýkali… Abychom byli s Ním, jako On s námi. Věříme,  že setkání s Ním má tak velikou moc , že nám dá odvahu zvěstovat to, „co jsme slyšeli,   co jsme na vlastní oči viděli, čeho se  naše ruce dotýkaly: slovo života…, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem, Ježíšem Kristem.“ (1J 1,1-3). Bratři a sestry, oslavme tedy vánoce v tomto komunitním duchu. Je to spolehlivá cesta, jak se setkat s Bohem, který přišel, aby byl se svým lidem, s námi.