Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z kázání svatého Lva Velikého, papeže / Z kázání svatého Augustina, biskupa.

Obrazek

 

Obrazek

 

 

 

 

 

 Z kázání svatého Lva Velikého, papeže

     Je vyvolena panna z královského rodu Davidova, aby počala svaté dítě, a má toto božské i lidské dítě počít dříve duchovně než tělesně. A aby se při neznalosti Božího úmyslu nezalekla tak neobvyklých účinků, dovídá se z rozhovoru s andělem, co v ní má vykonat Duch svatý. A ta, která se má již brzy stát Rodičkou Boží, věří, že to nebude na úkor její čistoty. Proč by měla pochybovat o nevídaném početí, když je jí slíbeno, že to způsobí moc Nejvyššího? Její víru má utvrdit také to, co podivuhodného se na důkaz už stalo s Alžbětou: proti všemu očekávání čeká dítě. A ten, který chtěl, aby počala ta, která byla neplodná, může nepochybně dát, aby počala i panna.
     Boží Slovo, sám Bůh, Syn Boží, ten, který byl na počátku u Boha, všechno povstalo skrze něj a bez něho nepovstalo nic,1 se tedy stal člověkem, aby vysvobodil člověka od věčné smrti. Sklonil se a přijal naši nízkost, ale nezmenšila se tím jeho vznešenost: zůstal tím, co byl a přijal to, co nebyl, a tak sjednotil pravou přirozenost služebníka s tou přirozeností, v níž je roven Otci. Spojil obojí takovým svazkem, že jeho slavná přirozenost nepohltila tu nižší, ani přijetí nižší přirozenosti nic neubralo té vyšší.
     Oběma přirozenostem tedy zůstalo, co jim patří, a jsou spojeny v jednu osobu: nízkost byla přijata vznešeností, slabost silou, smrtelnost věčností. A aby byl splacen dluh ležící na nás na všech, je neporušitelná přirozenost spojena s přirozeností schopnou trpět, pravý Bůh i pravý člověk jsou v Pánu Ježíši spojeni vjedno. A tak mohl, jak to bylo přiměřené pro naše uzdravení, jeden a tentýž prostředník mezi Bohem a lidmi2 jednak zemřít, jednak vstát z mrtvých. Proto právem zrození spásy nijak neporušilo nedotčené panenství, neboť příchod pravdy byl ochranou čistoty.
     Milovaní, takové narození bylo vhodné pro Krista, Boží moc a Boží moudrost,3
     Proto při narození Páně jásají andělé, zpívají Sláva na výsostech Bohu a zvěstují na zemi pokoj lidem dobré vůle.4 aby nám byl lidstvím roven a božstvím nás převyšoval. Neboť kdyby nebyl pravý Bůh, nepřinesl by nám uzdravení, a kdyby nebyl pravý člověk, nemohl by nám dát příklad. Vidí totiž, jak se ze všech národů světa vytváří nebeský Jeruzalém. Jak velice se mají lidé při své ubohosti radovat z tohoto nevýslovného díla Boží lásky, když to působí takovou radost andělům při jejich vznešenosti!

 

 

 

 

 

 

Z kázání svatého Augustina, biskupa.

 

 

     Příčinou tohoto slavnostního shromáždění je posvěcení domu modlitby. Tento dům je tedy domem našich modliteb  a my sami jsme domem Božím. Jako Boží dům se v tomto čase budujeme a na konci času budeme posvěceni. Budova, to jest její stavba, znamená namáhavou práci, posvěcení už jenom radost.

     Totéž, co se dálo s touto stavbou, když rostla, děje se i nyní, když se shromažďují ti, kdo věří v Krista. Svou vírou totiž jako bychom v lesích káceli dřevo a ve skalách lámali kámen, a když nás vyučují před křtem, potom křtí a vedou k Bohu, jakoby nás ruce dělníků a řemeslníků otesávaly, seřizovaly a urovnávaly.
     Dům Páně se ovšem nebuduje, jestliže věřící neváže láska. Kdyby se trámy a kameny vzájemně nespojovaly podle přesného plánu, kdyby do sebe nenásilně nezapadaly, kdyby v sobě v oněch vazbách málem jakoby nenacházely zalíbení, nikdo by do takové budovy ani nevkročil. Když přece vidíš, jak se krásně váže u některé budovy dřevo s kamenem, klidně vejdeš a nebudeš se bát, že se zřítí.
     A tak když chtěl Kristus Pán k nám přijít a bydlet v nás, jakoby už při stavbě tohoto příbytku říkal: Přikázání nové vám dávám: Milujte se navzájem.1 Dávám vám přikázání, říká. Byli jste totiž až dosud zchátralí, ani příbytek jste mi ještě nevystavěli, byli jste v troskách. Ale chcete-li z trosek povstat a uniknout sešlosti, milujte se navzájem.
     Uvažte také, moji milovaní, že podle předpovědí a zaslíbení se tento dům dosud po celém okrsku zemském buduje. Když se totiž po návratu z babylónského zajetí budoval jeruzalémský chrám, zpívalo se tehdy, co čteme v jednom žalmu: Zpívejte Hospodinu novou píseň, zpívejte Hospodinu, celá země.2 Co bylo pro žalmistu novou písní, to Pán nazval novým přikázáním. Vždyť co vyjadřuje nová píseň, ne-li novou lásku? Kdo miluje, ten rád zpívá. Takže z pěvcova hlasu poznáváme vroucnost svaté lásky.
     Totéž, co vidíme, že se zde hmotně uskutečnilo ve vybudování stěn, ať se duchovně uskutečňuje v našem srdci, a totéž, co zde vidíme vybudované z kamene a ze dřeva, ať se působením Boží milosti dokoná i ve vás.
     Především tudíž děkujme Hospodinu, našemu Bohu, neboť od něho pochází všechno nejlepší, co jsme dostali, a každý dokonalý dar;3 opravdu vroucím srdcem chvalme jeho dobrotu, neboť on vnukl do duše svých věrných, aby postavili tento dům modlitby, on v nich probudil nadšení a opatřil pomoc; a pomohl jim změnit odhodlání dobré vůle ve skutek. Bůh přece ve svých věrných působí, že chtějí a konají, co se mu líbí.45 A proto je to Bůh, kdo toto všechno sám započal a také dokončil.

 
  1 Jan 13, 34. 2 Srv. Žl 98 (97), 1; 97 (96), 1. 3 Srv. Jak 1, 17. 4 Srv. Flp. 2, 13. 5Srv. Flp 1, 6.
 
 
 
 
 
 

 

 

Obrazek