Jdi na obsah Jdi na menu
 


Marnotratný syn 1

Marnotratný syn. Lk. 15, 11- 32  /

 

 

Obrazek

 

11 Řekl také: "Jeden člověk měl dva syny.

12  Ten mladší řekl otci: `Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.´ On jim rozdělil své jmění.

13  Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel.

14  A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi.

15  Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře.

16  A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával.

17  Tu šel do sebe a řekl: `Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem!

18  Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě.

19  Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.´

20  I vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.

21  Syn mu řekl: `Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.´

22  Ale otec rozkázal svým služebníkům: `Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy.

23  Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí,

24  protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.´ A začali se veselit.

25  Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec.

26  Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má znamenat.

27  On mu odpověděl: `Vrátil se tvůj bratr, a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má doma živého a zdravého.´

28  I rozhněval se a nechtěl jít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu.

29  Ale on odpověděl: `Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mě jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli.

30  Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.´

31  On mu řekl: `Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé.

32  Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.´"

………………………………………………………………………………………………………

 

 

  Dobrý otec měl dva rozdílné syny. Zatímco starší měl smysl pro řád, který doma panoval, poslouchal svého otce a udělal práci, kterou mu určil, mladší byl asi také pracovitý, ale více se zajímal o život mimo domov. Byla to různost povah a  neschopnost obou bratří pracovat na společném díle, co je rozdělovalo. Mladší měl rád lidi, naslouchal jim a přemýšlel o tom, co říkali. Když vyprávěli o vzdálených krajinách, snil o tom, jak se tam jednou vypraví. Jednoho dne požádal otce o podíl na majetku a rozhodl se odejít. Otec mu nebrání, chápe, že syna láká neznámý svět, touží poznat i jiné pravdy než otcovy a také jiné lidi než ty, s nimiž se denně stýkal. Dal mu jeho podíl, protože respektoval jeho svobodu. I když znal dobrou povahu svého syna, bál se o něho, protože věděl, jak je ještě nezkušený. Zatímco otec je smutný, jeho starší syn netruchlí nad odchodem bratra, asi se cítí být v plné míře otcovým dědicem.

  Mladší syn s radostí opouští domov, kde se cítil svázaný tolika povinnostmi. Přitom zapomněl na pořádek, který doma panoval a dával smysl jejich úsilí. Až mnohem později, když mu bylo zle, si vzpomněl na otce, který je oba zahrnoval láskou. Nyní však odchází z domova s dobrým pocitem, myslí si, že svět má u nohou a on v něm může mnoho udělat. Rozhodl se osamostatnit, poněvadž se mu zdál otcův svět příliš těsný a s bratrem si nerozuměl. Odchází jako obdarovaný milovaný syn, jako ten, kdo zažil lásku, jistotu i bezpečí domova. Asi proto, že měl dobrou povahu a byl společenský, s mnoha lidmi se seznámil.  Přitom zapomněl na to, co mu kdysi říkal otec, aby neházel perly sviním, nesvěřoval perly své duše špatným lidem, protože ti je pošlapou a obrátí se proti němu. Spřátelil se s mnoha lidmi, u nichž se domníval, že jsou přátelé a uvěřil jejich falešným slovům. Falešní přátelé ho obrali nejen o peníze, které si z domova odnášel, ale i o bohatství duše. Tito lidé dobře věděli, že to je syn velikého otce a tušili, že je jiný než oni, že si nese ve své duši velké obdarování. Zvali ho mezi sebe, on se jim snažil přizpůsobit, aby si nebyli tak vzdáleni a lépe si rozuměli. Tím, jak se jim přizpůsoboval, ustupoval ze svých zásad, ztrácel sama sebe a stával se jim  podobný.

  Když se jim zcela podobal, pozbyl i jmění, které si z domova odnášel. Byl však bez starosti, domníval se totiž, že ho přátelé podrží a pomohou mu. O to více byl překvapený, když se postupně vytratili a on zůstal sám. Až později pochopil, že ti, kteří ho mezi sebe zvali a on jim pomáhal, byli lidé falešní, kteří ho připravili o dědictví, jež si odnášel z domova. Netušil, že to nejcennější, o co mezi nimi přišel, nebyly peníze, ale duchovní dědictví a zázemí domova, které mu poskytl otec. Falešní přátelé vycítili, že přestal být milovaným synem, že už je jim ve všem podobný, a tak odešli. Kdysi milovaný syn, stal se bezdomovcem, klesl tak hluboko, že musel pást vepře. Pro něho to bylo o to hlubší ponížení, protože vyrůstal v přesvědčení, že vepř je nečisté zvíře. Jestliže ještě před nedávnem byl středem pozornosti, nyní se od něj všichni s odporem odvrací a pro něj zůstává jen špinavá a ponižující práce. Tím, že ho posílají pást vepře, naznačují, jak s ním pohrdají. Ničím už není, nikam nepatří, ať si jde mezi ty, jimž je podobný. V podobenství je uvedeno, že i lusky, které se dávaly vepřům, mu nikdo nedával. Tím je naznačeno, jak nikomu na něm nezáleželo. Byl by to zlý sen, do něhož by se probudil, kdyby to nebyla skutečnost. Uvědomil si, že dlouho žil ve falešném snu, z něhož se probudil. Pochopil, že tu žije mezi cizími lidmi, jimž na jeho životě nezáleží. Kdyby onemocněl, něco se s ním stalo, nechali by ho zemřít jako zvíře. Kdyby odešel, asi nikdo by tu pro něj neplakal. Kam však jít, když si cestu domů uzavřel?

  V těch těžkých dnech a bezesných nocích šel do sebe a uvědomil si, jak mnoho pochybil. Svým odchodem zarmoutil dobrého otce, který ho měl rád a staral se o něj. Téměř bez rozloučení se rozešel s bratrem, s nímž tak dlouho pracoval a od něho se mohl mnohému naučit. I když si byli povahově tak vzdáleni a bratr mu často řekl tvrdé slovo, přece jen mu nelhal jako ti falešní přátelé a mohl si vzít příklad z jeho poctivé práce. Vzpomínal i na domov, který mu poskytoval zázemí a jistotu. Kdysi z něho rád odcházel, protože se mu zdál příliš těsný, nyní by se rád vrátil, protože to, co mu schází, je řád domova. Nyní, když je bez domova, už ví, že jeho domov to byl příbytek, kde žil dobrý duch jeho otce. Když uvažoval o návratu, věděl, že musí především otci něco vysvětlit. Cítil, že musí přiznat svou vinu, aby mu otec odpustil. Odpustí mi otec, když jsem promarnil jeho dědictví, mohu být znovu jeho syn, když jsem se toho tak lehkovážně vzdal, pomyslel si. Čím déle o tom uvažoval, tím více docházel k závěru, že to, co promarnil, se nedá vzít zpět a on se nemůže cítit být milovaným synem. Rád by však žil v blízkosti svého otce jako jeho čeledín. Dobře ví, že doma měl každý nájemník dostatek chleba a otci na jejich životě záleželo.

  Ve svých úvahách došel k závěru, že by se měl vrátit domů, aby napravil to, co pokazil. Jak to však udělat, aby jeho návrat byl věrohodný. Rozhodl se, že řekne: „Otče, zhřešil jsem proti nebi a vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem, přijmi mě jako jednoho ze svých nádeníků“. Teď však bylo třeba, aby to, co cítil, že by měl udělat, také učinil. K takovému vyznání byla potřebná pokora a víra. Pokora k tomu, aby si přiznal, že mnoho zhřešil. Měl však také uvěřit, že dobrý otec mu odpustí a on s jeho pomocí svůj život změní. Nevím, jak dlouho své rozhodnutí odkládal, přesto se jednoho dne  rozhodl a opustil místo, kde pobýval s vepři, aby vykročil k domovu. Udělal dobře, protože kdyby otálel, mohl by ztratit sílu k návratu. To prostředí, v němž žil, by mu vzalo to nejcennější, co ještě měl, totiž víru, že je ještě schopný něco ve svém životě změnit.

  Když se zde říká, že vstal, myslí se tím, že dal zásadní rozhodnutí, aby povstal k novému životu. Přesto se s bolestí v srdci vrací domů. Otec tuší, jak dopadne, proto ho denně vyhlíží. Když ho spatřil, v jak zuboženém stavu se vrací domů, pocítil s ním soucit. Běží mu vstříc a možná ani neočekává synovu lítost. Objímá ho, nepřipomíná mu jeho omyl, ale svým objetím se k němu hlásí, jako k někomu důvěrně známému, kdo k němu patří. Po objetí následuje políbení, kterým se přiznává k synovi jako k dědici. I když je syn překvapený otcovou dobrotou, nezapomíná na vyznání, které si předsevzal. „Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem“. To vyznání bylo těžce vydřené a vyrostlo na troskách jeho zpackaného života. Cítí, že je spravedlivé, aby se přiznal ke svým hříchům i k důsledku, které z toho plynou. Nechce využívat otcovu lásku, proto připomíná, že není hoden nazývat se jeho synem. To, že láska je větší než spravedlnost, dokazuje další otcovo jednání. Přijímá vyznání a přijímá ho opět za syna, kterým stejně nikdy nepřestal být. I když si byli vzdáleni, otec ho vždy pokládal za syna, bál se o něj a s láskou na něj myslel.

  Otec nařizuje svým služebníkům, aby mu přinesli nejlepší oděv. Tím chtěl říct, že po tom, co syn učinil vyznání, se duchovně umyl a nyní si zaslouží čistý oděv. Když mu nasazuje prsten na ruku, dává mu důvěru a dělá ho znovu svým dědicem. Má se stát dědicem nejen hmotných statků, ale i nositelem duchovního poslání. Dále dostává obuv na nohy, což mu má připomenout, aby se už nevrátil k dřívějšímu způsobu života, který ho tak pošpinil. Jako nemá chodit v prachu, který by ušpinil jeho nohy, tak už nemůže žít v hříchu, protože by v něm zahynul. Jako boty ho budou chránit před špínou, tak řád domova mu vrátí ztracenou důstojnost. Nakonec otec nařizuje zabít vykrmené tele, aby se spolu s ním všichni veselili, protože k tomu mají důvod. Otec ho uvádí, když říká, že jeho syn byl mrtev  a zase žije, byl ztracen a je nalezen. Zabitím vykrmeného telete chce vyjádřit nejen velikou radost nad tím, že se mu vrátil, ale i to, jak moc si váží synova pokání. Pro jeho pokoru se mu stal jeho příchod tak vzácný jako například příchod andělů k Abrahámovi.

  V době, kdy se toto dělo, byl starší syn na poli, kde jako každý den pracoval. Pro něj nebyl problém dodržovat řád, který otec doma určil, protože v práci viděl smysl svého života. Věděl, že to, co udělá, se mu jednou vrátí. Pracoval a viděl výsledky své práce. Protože v něm lidé viděli pracovitého člověka, vážili si ho, zatímco jeho bratrem pohrdali. Svého mladšího bratra rád neměl, viděl v něm jen lenocha. Nechápal otce proč byl tak zarmoucený nad jeho odchodem a proč na něho stále myslel, i když se o něm dovídal jen špatné zprávy.

  Když se starší syn vracel domů, uslyšel neobvyklé veselí tak netypické pro jejich dům. Proto se ptá jedno ze služebníků, co to znamená. Protože se vrátil jeho bratr živý a zdravý, otec dal zabít vykrmené tele, aby se spolu s ním všichni radovali. Do staršího syna jakoby v tu chvíli hrom uhodil. Takovou, pro něho nemilou zprávu, nečekal. Bratr pro něj zemřel už tehdy, když si vzal dědictví. Jak nyní má člověka, který prohýřil tak veliký majetek s podezřelými lidmi, opět brát jako svého bratra a radovat se z jeho příchodu. To se mu zdálo být nejen proti rozumu, ale i proti spravedlnosti. Syn takové jednání nedovede pochopit, proto se uzavírá do sebe, zlobí se a nechce jít dovnitř.

  Tak, jako mladšímu synovi, jde otec naproti i staršímu, protože i on ho potřebuje. Zatímco otec vychází s láskou, syn se na něj obrací s výčitkami. „Tolik let ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.“ Otec připomíná situaci, v níž spolu se synem žijí. Oni se nepotřebovali veselit a radovat, protože spolu žili spokojeně. To, co bylo otcovo, bylo i synovo, oba dva spojoval duch domova a řád, v němž žili. Neměl by vyčítat, protože to, čím nyní je, za to může děkovat otci. Kdyby ho neměl, kdyby nevyrůstal v takovém domově, kdovíjak by dopadl.

  Otec byl rád, že jeho starší syn byl pracovitý a měl rád svůj domov. Rád by však, aby vedle spravedlnosti, pochopil i lásku, která miluje, i když toho ten dotyčný není hodný. Láska odpouští, i když nemá záruku, že dotyčný dodrží slovo, smazává jeho dluhy a myslí na jeho budoucnost. Otec přesvědčuje svého syna, že právě dnes je veliký den, kdy se mají veselit a pak říká: „poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev a zase žije, ztratil se a je nalezen“. Otec z moci své autority ustanovuje svého mladšího syna opět svým dědicem a on se tak stává bratrem jeho staršího syna. K tomu, aby se oba synové přijali jako bratři, budou se muset oba přičinit. I když jsou oba tak rozdílní, budou-li se mít rádi, láska je spojí a budou jeden druhého obohacovat .