Jdi na obsah Jdi na menu
 


Leden

  Marta Robinová, vítězství slabosti

 

zimni_krajina.jpg

 

P. Bernard Peyrous působí jako diecézní kněz ve francouzské diecézi Bordeaux, je členem komunity Emmanuel. Položili jsme mu několik otázek v souvislosti s jeho nedávno vydanou knihou ŽIVOT MARTY ROBINOVÉ. Její autor má doktorát filosofie, zaměřuje se na dějiny spirituality a především nás zajímá jako postulátor beatifikačního procesu Marty Robinové. Jí ostatně vděčí za své kněžské povolání.

 Jak daleko je proces blahořečení Marty Robinové?

Celý spis je v Římě. V současné době připravujeme „positio“, totiž výtah z 17 000 stran, které jsme odeslali do Vatikánu. „Positio“ bude mít 1 500 až 2 000 stran a už jsme s ním téměř hotovi.

Proces blahořečení započal v roce 1986 a za tu dobu jsme shromáždili nesmírné množství dokumentů, například asi tisíc svědectví o Martě. Asi sto je jich zaznamenáno jako svědectví pod přísahou. Před zahájením procesu jsme se mohli opírat pouze o zápisky duchovního vůdce Marty Robinové, P. Fineta. Dále jsme shromáždili dopisy Marty Robinové, expertízy historiků, teologů, lékařů, psychologů, grafologů ... Až toto „positio“ dokončíme, vydáme je v omezeném nákladu. Obdrží je komise teologů a další komise kardinálů. Obě komise budou hlasovat a pokud se shodnou, Marta Robinová bude prohlášena za ctihodnou. Pokud bude potvrzen zázrak, bude blahoslavena. Již jsme sestavili spis potvrzující zázrak, je to velmi dobrý spis, ale bude zkoumán později. Nejprve přijde na řadu prozkoumání jejích ctností.

Jak jste se stal postulátorem jejího procesu blahořečení?

Prvním postulátorem byl P. Ravanel, který v té době působil jako nejvyšší představený Foyers de Charité. Přesně podle ustanovení kanonické práva byl proces zahájen pět let po smrti Marty Robinové, k níž došlo v únoru roku 1981. Ukázalo se, že pro celý proces by bylo užitečné, aby se na ní podílel historik a teolog. Otec Ravanel mě tehdy požádal, abych se stal vicepostulátorem a já jsem souhlasil: vždyť právě Marta se mi kdysi položila otázku, zda bych se neměl uvažovat o kněžství. A také jsem měl zkušenosti s některými beatifikačními procesy, dělal jsem expertízy. Po dokončení diecézního šetření, jehož výsledky byly zaslány do Říma, mě Otec Ravanel požádal, abych se stal postulátorem, neboť se musel věnovat vedení Foyers de Charité.

Kdy dojde podle vašeho mínění k blahořečení Marty Robinové?

Mým úkolem jako postulátora je pracovat, nikoli předvídat věci, které nezáleží na mně. Nevěřím zde na lidské plány. Musíme si uvědomit, že v Římě leží čtyři sta „positio“, které čekají na prozkoumání, takže čekací lhůty jsou skutečně velmi dlouhé.

Jak je možné, že deník Marty Robinové, o němž se ve své knize několikrát zmiňujete, nebyl nikdy publikován?

V díle Marty Robinové jsou tři odlišné části: její korespondence, její deník a nakonec zápisy o její prožívání Kristova utrpení. Za dva roky vydáme její dílo, ovšem kromě korespondence, neboť máme k dispozici pouze její odpovědi na dopisy, které dostávala. Deník vydáme se všemi patřičnými citacemi a komentářem. Stejné to bude s vydáním textů, v nichž vypráví o svém prožívání Kristova utrpení. Jsou s tím spojeny vážné otázky textové kritiky, které právě řešíme. Marta totiž cituje jiné autory, především spisy Anny Kateřiny Emmerichové. Chceme zjistit, proč uvádí tolik citací a jak s nimi zachází. Ukazuje se přitom, že Marta je skutečná autorka: užívá texty odjinud, ale vytváří své vlastní dílo.

Jak Martu Robinovou vnímá  církev dnes?

Vždy na mě silně zapůsobí, když vidím, do jaké míry ji znají křesťané v naprosto odlišných prostředích. Právě se vracím z Quebecu a tamní katolíci ji znají velmi dobře. Jinak lidé, kteří o ní mají jen povšechné povědomí, ji obvykle vnímají velmi pozitivně. Nesmírné množství lidí se na ni obrací v modlitbách a jejím prostřednictvím získali mnoho milostí. Náboženská situace v Evropě,  zvláště ve Francii, není jinak skvělá. Mnoho lidí vidí v Martě naději při práci na přípravě nového světa.

Jak se může křesťan inspirovat životem Marty Robinové ?

Marta byla těžce nemocná. A její život ukazuje, že i ti, kdo prožívají nezměrné utrpení, jsou naprosto závislí na druhých, žijí v ústraní či na okraji, mohou hrát důležitou roli v církvi a ve společnosti. A tato role souvisí s jejich spojením s Kristem. Jestliže žiji ve spojení s Kristem, je můj život jakoby proměněn a tím je užitečný, a to nadmíru. Marta, to je vítězství slabosti. Současný katolicismus potřebuje právě takové příklady, jaký nám dává Marta. Ve škole Marty Robinové je důležité pochopit, že naše slabost nemusí být nutně největší nevýhoda.

Ale kdo bude mít chuť identifikovat se s Martou?

Nikdo, pokud se identifikuje s utrpením. Ale pokud se ztotožní s tím, že všichni jsme slabí a že tato slabost může být prostředkem ke svatosti - právě zde se můžeme setkat s Martou. Na druhé straně je to laička, zasvěcená, ale laička, která pracovala v dokonalé spolupráci s kněžími. S naprostou jistotou věřila, že to budou laici, kdo obnoví církev. Marta je nesmírně tvůrčí člověk. Má pevně vymezenou mariánskou teologii. Je přesvědčena, že církev se musí obnovit, že to bude obtížné, ale že se obnoví. Je to žena naděje a právě naději v této době všichni moc potřebujeme.

Jak se Marta dostala od určité beznaděje („Co vám říct o sobě, je to stále stejný život, šedý a monotónní, přináší mnohem víc smutku než radosti“, jak napsala roku 1926) k odevzdanosti do Boží vůle?

Milostí. V roce 1928 přijala „vylití Ducha“, jak říkáme v charismatické obnově. V té době byli v její farnosti na misii dva kapucíni a přišli k ní. Když s nimi Marta mluvila, dostala milost, kterou ve svém nitru očekávala celá léta: pochopila smysl svého života. Uvědomila si, že její život bude mít užitek a že bude něčemu sloužit v utrpení, ba právě díky němu. Bude k užitku pro Boha i pro bližní.

V jedné své agonii Marta vypráví, že k   přišla svatá Terezie z Lisieux a vysvětlila její povolání: bude žít a šířit Tereziino poselství po celém světě. Můžete nám k  tomu říct něco víc?

Posláním svaté Terezie je zpřístupnit svatost všem, najít v „normálním“ životě prostředky, jak se stát svatým. Tato myšlenka byla v její době silně potírána. Svatost byla vyhrazena jen pro elitu. Ještě v době mezi první a druhou světovou válkou se o tom hodně diskutovalo. Ctihodní autoři vysvětlovali, že svatost je jen pro některé. Marta byla přesvědčena o opaku a tvrdila, že kdo chce usilovat o svatost, musí se svěřit do rukou Panny Marie. Marta je ještě víc mariánská než Terezie. Uvádí nás do spirituality svatého Ludvíka-Maria Grigniona z Montfortu, ale na tereziánském základě.

V noci ze 4. na 5. prosince roku 1928 se Ježíš Marty zeptal, zda přivolí k utrpení za obrácení hříšníků. Přišlo na mysl odmítnout?

To si nemyslím. Marta byla připravena léty čekání. V okamžiku, kdy pochopila, že její život může být k užitku, že může sloužit, vrhla se do toho s velkodušností. Její pochybnosti, to bylo předtím, když ještě nenašla smysl svého utrpení.

A mohla odmítnout? Zdá se, že v roce 1929 Pán dal na vybranou: jít hned do nebe nebo zůstat dlouho na zemi, aby zachránila duše ...

Kdyby šla rovnou do nebe, stala by se svatou. To není maličkost! Druhá možnost byla zůstat na zemi s tím, že bude dál trpět. Proč zůstala? Pro vás a pro mne. To je čistá láska. Věřila, že víc pomůže, když ještě zůstane nějakou dobu na zemi. Jsem jí velmi vděčný za to, jak se rozhodla. Právě tím jsme syny a dcerami Marty Robinové.

Proč musela Marta tolik trpět, aby získala od Boha milosti? Není snad Boží láska ničím nezasloužená?

Ještě jednou: nejde o utrpení, ale o lásku. „Doplňuji na svém těle, co zbývá na dovršení Kristova utrpení“, říká sv. Pavel. Ježíš po nás žádá, abychom milovali až do konce lásky, kterou můžeme dát - jemu i bližním. Láska se dává ve velice různých formách. Musíme si připomenout, že Marta byla upoutána na lůžko. Otázka zní: jak může člověk v takovém stavu dávat lásku. V případě Marty to znamenalo přijmout svůj  stav. Alchymií křesťanství je proměňovat nejrůznější formy utrpení v kříž. A kříž, to už je něco docela jiného! Kříž lze prožívat s Ježíšem, ve spojení s ním. Člověk opouští rovinu lidskou, psychologickou a jde do mnohem větší hloubky, aby přinášel neuvěřitelné plody. Nešlo o to, že Marta víc trpí, ale že víc miluje. Uvědomme si, že jde o nemocnou, která může dát jen to, co má, totiž nic. Neměla žádná studia, žádnou autoritu, neměla peníze: zůstala připoutána k posteli. Tečka. Největší problém vážné nemoci je najít v tom všem smysl. Když se vám ve dvaceti letech stane autonehoda a zraníte se tak vážně, že se nemůžete hýbat, buď najdete nějaký smysl, nebo spácháte sebevraždu.

Jak přijala poprvé stigmata?

Jednoduše láskou. Žila ve velkém spojení s Pánem a stigmata jsou vždy znamením tohoto sjednocení. V latinské církvi známe dvě stě až stři sta stigmatizovaných osob. Podle mého názoru je problém v tom, že máme okamžitě tendenci srovnávat. Říkáme si: „Bože, jestli je k tomu, abych se stal svatým, nutné něco takového, jak budu reagovat?“ To nemá vůbec žádný smysl. Jde o to poznat, co Bůh po mně žádá dnes, v této chvíli a tam, kde jsem. Pokud to udělám, nebyl to ztracený den.

V životě Marty Robinové měla zcela mimořádný význam eucharistie. Co z  toho můžeme vyvodit pro náš způsob přijímání eucharistie?

O tajemství eucharistie můžeme přemýšlet několika způsoby: reálná přítomnost, Kristova oběť, připomínka jeho utrpení ... V případě Marty Robinové je pro pochopení velmi významným aspektem „pokrm“. Kristus nám řekl, že  jeho tělo je pokrm. Jen málokdy uvažujeme o hostii právě tímto způsobem. Marta skutečně žila z eucharistie, byla to její potrava, jinou nepřijímala. Myslím, že důležitou součástí jejího poselství je vysvětlit nám, že eucharistie je pro nás pokrm a tudíž pokud nepřijímáme, tak se neživíme. Láska v nás roste přijímáním eucharistie. Jestliže křesťanům vezmete eucharistické přijímání, zemřou hladem.

Ve vaší knize se také dovíme, že Martě ležel na srdci osud Francie ...

Marta dala svůj život pro Francii. Je to důležitý prvek jejího sebedarování. Vzpomínám si, jak jsem s ní mluvil v jednom velmi obtížném období a zeptal jsem se jí: „Marto,  myslíte si, že má Francie ještě nějakou duchovní budoucnost?“ Zhluboka vzdychla a vykřikla: „Ale ano, silně tomu věřím!“ Řekla to s velkou silou v hlase, vytrysklo to přímo z jejího srdce. Ještě dnes jsem dojat, když si na to pomyslím ... Jsem přesvědčen, že bez Marty Robinové by „francouzská náboženská krajina“ byla v mnohém jiná. Velká část toho, co dnes ve Francii žije, souvisí s Martou.

Jakou podobu měly vztahy mezi Martou Robinovou a  Otcem Finetem?

Otec Finet měl zpočátku na Martu velký vliv. Mohl jí předat některé své myšlenky, i když později se od nich odpoutala. Marta žila jen ve svém pokoji, neměla žádné vzdělání. Kultivovala se duchovní četbou a také v rozhovorech. Přitom Otec Finet pocházel z vysoké lyonské společnosti, byl velmi kultivovaný. Měl již také něco odžito, byl ve válce, poznal nejrůznější prostředí, byl o čtyři roky starší. Myslím, že Marta jím byla zpočátku fascinována. Otec Finet byl naprosto pozoruhodný člověk s neuvěřitelnými schopnosti. Byl velmi kreativní, neměl strach, byl velmi odolný a vytrvalý, s mimořádnou schopností sebedarování. Chtělo        to čas, než se vzájemně pochopili a než se do jejich vztahu dostala rovnováha. Další čas pak k tomu, aby Marta vstřebala to, co jí Otec Finet dával a také aby to přijala kriticky. A  je to naprosto normální. Otec Finet patřil k výjimečným kněžím Francie 20. století, který však měl své limity.

Proč bylo nutné, aby Marta prožívala každý pátek Kristovo utrpení?

Nevím. Pán to tak chtěl. Dal Martě vnitřní rytmus, který vycházel od něj. Velmi dobře cítíme, že Marta žila podle duchovního rytmu, který přicházel od Boha. Pán dal Martě rytmus života, který byl založen na Ježíšově Utrpení a Zmrtvýchvstání.

Ve své knize říkáte: „Marta Robinová patří k velkým mariánským duším v dějinách církve“.

Svědectví to potvrzují. Marta prožívala velkou blízkost k Panně Marii. A lidé, kteří s ní o Panně Marii hovořili, byli překvapeni jejími znalostmi v této oblasti. Nemluvila o ní jako o někom, kdo je daleko, ale jako o někom, s nímž žije. Mluvila o ní s velkou láskou, říkala jí „Maminka“. Byla skutečně dítětem Panny Marie. Dokázala mluvit o Marii způsobem, který přesahoval tehdejší teologické spory. Marta nás učí Mariině dobrotě, radosti, něžnosti, blízkosti ... Kromě toho mimořádně rozšířila zasvěcení Panně Marii podle Ludvíka Marii Grigniona z Montfortu, jeho cestu, která umožňuje dotknout se nebe tím, že se podřídíme  vedení Panny Marie. Předtím bylo toto zasvěcení vyhrazeno pouze výjimečně zbožným a přesvědčeným katolíkům, nebylo součástí běžné církevní praxe.

Marta radila desítkám tisíc lidí. Jak nám podle vašeho názoru pomáhá dál v nebi?

Sama řekla, že bude u brány pekel, aby zabránila duším dostat se tam. Myslím si, že je velmi aktivní, ale velmi nenápadně, jak to rovněž oznámila, když ještě byla naživu. Ani na okamžik nepochybuji, že je u díla v mnoha oblastech, pravděpodobně nečekaných: při některých událostech, při vnitřním směřování lidí, kteří jsou daleko od církve ... Když jsem studoval případy milostí, které byly získány na její přímluvu, byl jsem překvapen množstvím fyzických uzdravení, k nimž došlo na její přímluvu, a také tím, kolik dětí, které vyprosila manželům, kteří nemohli mít děti. Jsem si jist, že jedná.

 

Vliv Marty Robinové na nové komunity

Velmi mnoho zakladatelů i členů nových komunit bylo ovlivněno myšlenkami Marty Robinové. Mám na mysli především vztah k Panně Marii, formulovaný hlavně na základě zasvěcení Pánu Ježíši skrze Pannu Marii. Lze říci, že nové komunity přispěly hlavní měrou k obnovení mariánské úcty ve Francii. Dalším důležitým rysem je přesvědčení, že řeholní i diecézní kněží, laici a zasvěcené osoby mohou společně pracovat na Božím díle. Nové komunity uvádějí tuto myšlenku do praxe.

Někteří ze zakladatelů a zakladatelek nových komunit se s Martou Robinovou osobně setkali, a to nejednou. Toto setkání je ovlivnilo naprosto zásadním způsobem. Její vliv je patrný u těchto komunit: Archa Jeana Vaniera, Komunita Emmanuel, Komunita Blahoslavenství, Komunita svatého Jana, Notre-Dame de la Sagesse, Fraternité monastique de Jérusalem, Petits Frères de Marie Mère du Rédempteur, Petites Soeurs de Nazareth, Missionnaires de Notre-Dame, Office culturel de Cluny, les Chanoines réguliers de Champagne-sur-Rhone,  Fraternité de Bethléem-Saint-Benoit, Foyer Marie-Jean, Communauté Nouvelle Alliance, Petites Soeurs mariales d´Israel et de Saint-Jean.

Komunita Blahoslavenství patří k nejoriginálnějším z nich. Za svůj vznik vděčí skupince protestantů spojených s charismatickou obnovou, vedených pastorem Gérardem Croissantem, který postupně poznával reálnou přítomnost Kristovu v hostii a Pannu Marii. Uvažoval o vstupu do katolické církve, ale váhal. Nechtěl být příčinou pohoršení. Vydal se k Martě Robinové a ta mu řekla: „Nebude žádné pohoršení, slibuji vám, že k tomu nedojde. Přišel čas. A přesně tak se stalo. Gérard Croissant (nyní bratr Efraim) a jeho přátelé vstoupili do katolické církve, a nevyvolalo to žádné pohoršení.

Komunita svatého Jana vznikla roku 1975. Dominikán Marie-Dominique Philippe, který působil jako profesor na universitě ve švýcarském Fribourgu,  se s Martou Robinou několikrát setkal a hovořil s ní ve velké důvěře. Několik jeho studentů mělo touhu po kněžství, ale v souvislosti s krizí v církvi nevěděli, na koho se obrátit. Poprosili Otce Marie-Dominiqua, aby je na cestě ke kněžství provázel. Ten váhal a obrátil se v této věci na Martu. Později o tom řekl: „Že jsem se toho odvážil, bylo jedině díky Martě, která mě ujistila, že do toho mám jít, že je to Boží dílo - jinak bych se nikdy nepustil do takového dobrodružství ve věku více než šedesát let! Vzpomínám si dodnes na její slova bez odvolání v klíčovém okamžiku mé apoštolské práce: „Je to z Ducha svatého, musíte poslechnout a pracovat na tom.“

(Úryvek z knihy P. Bernarda Peyrouse VIE DE MARTHE ROBIN)

                                                      ***

Allain Bandelier je knězem komunity Foyer de la Charité na jihovýchodě Paříže. O svých setkáních s Martou Robinovou říká:

„S Martou Robinovou jsem se setkal asi patnáctkrát v letech před její smrtí. Na pozvání Otce Fineta jsem občas podnikl cestu do vesnice Châteauneuf-de-Galaure, kde Martha žila, abych pomohl při duchovních setkáních komunity Foyer de la Charité. Pokaždé jsem se vydal nahoru ke statku Robinových, který ležel nad vesnicí. Při první návštěvě jsem byl naprosto ohromen, jako snad každý. Ne snad kvůli Martě, ale byl jsem ovlivněn vším, co jsem o ní slyšel a co si člověk mohl představovat, když ji neznal. Marta byla mimořádně prostá, její jednoduchost byla odzbrojující. Člověk k ní přišel se spoustou otázek, přání, obav. Po prvních slovech se ledy prolomily. Všechno, co jsem si představoval, že bych jí rád řekl, jsem okamžitě zapomněl. Její intenzivní přítomnost, její slova pravdy, její láska, která byla náročná a přitom milosrdná, to vše  člověka pohltilo. Jako mnoho dalších lidí, kteří ji navštěvovali, jsem byl ohromen její pamětí srdce. Když jsem za ní přijel po několika měsících nebo třeba i po roce, stačilo říct jí své jméno (její zrak byl oslaben nemocí a téměř neviděla) a začali jsme si povídat jako staří přátelé. Přitom na její dveře klepaly denně desítky lidí (kromě konce týdne, kdy byla ponořena do tajemství Kristova utrpení). Nebylo u ní žádné stěžování, žádné zahledění do sebe, i když byla obklopena bolestmi fyzickými i mystickými. Intenzivně žila poselství, které nám zanechala: dávat se každému a všem v naprostém sebedarování Bohu.“

in: FAMILLE CHRÉTIENNE, č. 1492, srpen 2006

Vie de Marthe Robin, vyd. édition de l´Emmanuel spolu s édition Foyer de Charité, 2006