Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úvaha na měsíc říjen

 

Cesta lásky

 

 

43x43_infracolor-unikat_podzim.jpg

 

 

Tatínek Ludvík po smrti své ženy Zélie rád brával svoji královničku ven do přírody, kde jí ukazoval mnoho krásných věcí.  Brával ji ven, protože viděl, jak Terezka byla smutná ze smrti maminky. Často plakala, byla lítostivá a on se o ní bál, protože byla tak křehká. Jednoho krásného nedělního odpoledne se vydali ven za Lisieux, do míst, kde na loukách kvetly krásné květiny. Terezka běhala po louce a obdivovala každý květ a vyptávala se, jak se ta či ona květina jmenuje. Tatínek rád odpovídal, protože mu dělalo potěšení, že může dávat své vědomosti milované dcerušce. Vidíš, řekl jí, jako je Bůh veliký tím, jak stvořil vesmír, tak je i každou květinou, kterou tu vidíš. Květina rozkvete skrze slunce a v něm má svůj smysl. Tak i člověk má svůj smysl v Bohu a skrze jeho světlo rozkvete do své krásy. Když viděl, jak ho jeho malá dcerka poslouchá, usmál se na ní a řekl- ty jsi také taková květinka, která v Božím světle rozkvete do své krásy. Terezka si možná právě ten den uvědomila, jak je důležité nepřehlédnout drobné malé věci, protože v nich se zrcadlí Boží velikost. Zůstala pak dítětem, aby se radovala v přítomnosti dobrého Ježíše.
  Tatínek ten den vzal ještě svoji královničku k nedalekému pramenu, aby se osvěžili studenou vodou. Podívej, ten pramen přináší život rostlinám i živočichům. Voda je velikým Božím darem, bez ní by nebyl život. Kdybys žila na poušti, poznala bys, že každá kapka má cenu života. Pak podal Terezce ve sklenici vodu. Když se napila, tatínek pokračoval ve svém vyprávění. I náš kostel je pramen, odkud nám přichází život. Slovo Boží je tou vodou.
  Tuto pravdu objevila zvláště v době, kdy prožívala svoji temnou noc. Tehdy objevila svoji cestu Lásky, když okusila živou vodu z listu apoštola Pavla Korinťanům. Tak to popsala v knize Dějiny duše, odkud používám text.

  Můj Ježíši, co odpovíš na všechny mé pošetilosti?..Existuje duše nepatrnější, nemohoucnější nežli  duše moje?.. A přece právě pro mou slabost se ti zalíbilo, Pane, splnit mé malé  dětinské tužby a dnes chceš splnit i jiné tužby, které jsou větší než vesmír…Když mě mé touhy  při modlitbě doopravdy mučily, otevřela jsem listy sv. Pavla, abych našla nějakou odpověď. Padly mi do očí 12. a 13. hlava prvního listu Korinťanům. V prvé jsem četla, že všichni nemohou být apoštoly, proroky, učiteli atd., že církev se skládá z rozličných údů a že oko nemůže být zároveň rukou.,. Odpověď byla jasná, ale mé touhy neutišila, nedávala mi mír. Jako Magdalena se stále nakláněla do prázdného hrobu a nalezla nakonec to, co hledala, tak i já, když jsem se snížila až do hlubin své nicoty, pozvedla jsem se tak vysoko, že jsem mohla dosáhnout svého cíle. Neztrácela jsem odvahu a pokračovala jsem v četbě a tato věta mi poskytla úlevu. Usilujte o dary stále lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu. Apoštol vykládá, jak všechny nejdokonalejší dary nejsou nic bez Lásky, že láska je znamenitá cesta, která vede bezpečně k Bohu.

Konečně jsem nalezla klid. Když jsem uvažovala o tajemném těle církve, nepoznávala jsem se v žádném z údů, jak je popisuje sv. Pavel, anebo spíš chtěla jsem být ve všech. Láska mi dala klíč k mému povolání. Pochopila jsem, že má-li církev tělo, složené z různých údů, nechybí jí ten nejpotřebnější, nejušlechtilejší. Pochopila jsem, že církev má srdce a že toto srdce hoří Láskou. Pochopila jsem, že jenom láska udržuje údy církve v činnosti. Kdyby láska pohasla, přestali by apoštolé hlásat evangelium, mučedníci by se zdráhali prolít krev. Pochopila jsem, že láska v sobě obsahuje všechna povolání, že láska je všechno, že objímá všechny doby a všechna místa.., jedním slovem, že je Věčná. Tu jsem zvolala v přemíře své blouznivé radosti: Ježíši, má lásko, … konečně jsem nalezla své povolání! Mým povoláním je Láska!...“  

 

 

017511_t.gif