Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úvaha na měsíc duben

Ježíš Nikodémovi - 3, 14-21/.

 

jaro_2.jpg

Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.  Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.  Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo.  Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu."

  Ježíš připomíná Num.21,9, kde se praví, jak Mojžíš na Boží příkaz udělal bronzového hada, který měl ochránit jeho lid před uštknutím pouštních hadů.  Měděný had vztyčený na kůlu připomínal lidu jeho malou i špatnou víru. To, jak mysleli na plné hrnce jídla v Egyptě a následně pochybovali o smysluplnosti své cesty, je přivedlo do situace, kdy stáli na místě a reptali.  Jak málo by stačilo a vrátili by se. Jak rychle zapomněli na to, že je v Egyptě odsoudili k smrti a po návratu sem by je čekala jistá smrt. Vztyčený měděný had jim měl připomenout jejich hřích, který vnesl jed mez ně. Připomínal jim i víru v Boha, který je vysvobodil z egyptského otroctví. Když na měděného hada s vírou pohlédli, uvědomili si  smysl cesty, na níž se vydali. Víra v pravého Boha jim ukazovala budoucnost.

  Když Ježíš hovořil s farizejem Nikodémem, připomněl tuto událost také proto, že zbožnost farizeů  byla falešná. Jejich faleš byla v tom, že jim šlo především o vlastní čest a slávu a nikoliv o hledání Boží vůle. Mezi farizeji však byl Nikodém výjimkou, to prozrazují jeho slova. „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním." Ježíš také upozorňuje svého hosta na to, že On je milovaný Syn nebeského Otce, který nepřišel svět soudit, ale spasit. Nikodém asi ještě nerozumí všemu, co Ježíš říká, ale až ho uvidí viset na kříži, pochopí, že to, co bylo předobraz, se stalo skutečností. Ježíš vzal na sebe hřích lidí, aby je spasil. Pro tuto chvíli však má Nikodém pochopit, že nemá jednat podobně jako farizeové, měl by se chránit jejich falešné zbožnosti. S poctivou vírou jednou najde Mesiáše. Oddělí se tak od mnoha svých přátel, kteří nešli ke světlu a raději si zamilovali tmu. Bůh podle Jana přebývá v nedostupném světle, zatímco ti, kdo slouží falešným bohům přebývají ve tmě.

  Vraťme se však ještě k putujícímu lidu po poušti. Co je přivedlo do tak neutěšeného stavu? Byla to jejich rozpolcená víra, stálé ohlížení nazpět a neustálé reptání.. Jejich hříchem byla nevěra i reptání a z toho vzešel trest v podobě hadů a jejich jedu. Když však vyvýšili měděného hada a pohlédli na něj s vírou, bylo jim odpuštěno. Bylo to odpuštění, které je osvobodilo od hříchů  a připravilo novou budoucnost.

  Kdysi se v Americe udál příběh, který nám pomůže vysvětlit smysl vyvýšení hada na poušti. Pan Smith měl ženu, dceru a dva syny a dobré zaměstnání v obchodní společnosti. V době, kdy jeho synové studovali na střední škole a dcera se chystala na vysokou, se udála v jejich rodině tragédie. Jednoho odpoledne se vydala jeho žena s dcerou na nákup. Když se vracely z obchodního domu a přecházely silnici, náhle se jako blesk vyřítilo auto, které jelo velikou rychlostí a obě nic netušící ženy usmrtilo. Když se pan Smith dověděl, že jsou jeho nejmilejší ženy mrtvé a když se dověděl, že to spáchal sotva dvacetiletý kluk, velmi se zatvrdil. Požádal svoji známou advokátku a požádal ji, aby mu vysoudila spravedlnost a klukovi co nejpřísnější trest. Postupně se soud vyvíjel v jeho prospěch, jeho známá byla dobrá advokátka a usměrňovala proces v jeho prospěch  Když soud rozhodl  o Johnovi, to byl ten, který zabil jeho ženu i dceru, že je zločinec, tak už to vypadalo na patnáct let. Ve chvíli, kdy soudce označil Johna zločincem, ten to nevydržel a rozplakal se tak bolestně, že museli přerušit soud. I jeho rodiče plakali a Smith, který by mohl cítit zadostiučinění, nijak zvlášť spokojený nebyl. I jemu bylo tak trochu kluka líto. Jeho synové však byli nesmiřitelní a přáli Johnovi ten nejpřísnější trest. Zastávali názor, oko za oko, zub za zub- za zabití smrt. On toho názoru nebyl, ale domníval se, že tak zlý čin by měl být přísně potrestán.

  V krátké době se stalo něco, co narušilo jeho nenávistný postoj. Jeho starší syn, který dosáhl osmnácti let se s kamarády jednoho večera tak opili, že cestou domů kopali do popelnic, vyhazovali odpadky, ničili květiny kolem domů a dělali výtržnosti. Lidé z okolí si na jejich chování stěžovali a pan Smith musel vyslechnout mnoho řečí o nevychovaném synovi a zaplatit škodu, kterou syn zavinil. To ho přivedlo k tomu, že začal uvažovat o případu hlouběji a nestranněji. Napadlo ho také, co kdyby jeho syn v opilosti sedl za volant a řídil auto. Nedokázal by v takovém stavu zabít? Zatím je to škoda, kterou mohl zaplatit, ale jak daleko je to k činu, který pak poznamená člověka na celý život. To ho přivedlo k myšlence setkat se s Johnem, uvidět ho, pohovořit si s ním a pokusit se trochu pochopit motiv jeho činu. Když vstoupil do cely, kde John přebýval, setkal se s vystrašeným inteligentním hochem, podobným jeho synovi, který se mu po celou dobu rozhovoru omlouval a přesvědčoval ho, že je mu to moc líto. Během rozhovoru se dověděl, že John se vsadil s kluky, že pojede tak velikou rychlostí. Přiznal se, že v partě kluků nebyl příliš uznávaný a tak si chtěl vydobýt prestiž. Po rozhovoru pochopil, že se nejedná o zločince, ale nedospělého kluka podobného jeho synům.

  Po jednom soudním stání, neodešel hned domů, ale bloudil nazdařbůh ulicemi, až přišel ke kostelu, kam také všichni společně chodívali. Původně sem zajít nechtěl, chtěl jít hned domů, ale když procházel ulicemi, něco jakoby ho sem vábilo. Kostel byl ještě otevřený, nikdo tu nebyl a on se mohl nerušeně posadit. V tu chvíli se nedokázal modlit, proto jen naslouchal a hledal odpověď. Asi po hodině se chtěl vrátit, když tu ho napadla myšlenka a co takhle odpustit. Cítil, jakoby mu to někdo vnukl, ale hned se proti tomu ohradil slovy- „nikdy, to přece ode mě nikdo nemůže chtít“. Pak se ještě na chvíli posadil a přemýšlel o odpuštění. Vzpomněl si na to, jak se kdysi v náboženství učili o Josefovi, kterého bratři prodali do otroctví, kde prožil velmi těžké chvíle. Tenhle Josef však dokázal svým  bratrům odpustit a tím z nich udělal jiné lidi a připravil jim budoucnost. Každý jiný na jeho místě by se pomstil, ale on z nich odpuštěním udělal praotce dvanácti pokolení Izraele. „A co takhle dát tomu klukovi šanci“, napadlo ho znovu. Tentokrát tu myšlenku nezavrhl, ale začal se jí zabývat. Byl by proto dát nešťastnému mladíkovi  šanci, ale ne zadarmo. Věděl totiž, že život své ženě a dceři nevrátí a pomsta, která v něm ještě žila, mu nepřinášela uspokojení. Za odpuštění budu žádat, aby přiznal zlý čin, který učinil, ale nenechal si ho pro sebe, ale vyprávěl o něm svým vrstevníkům, aby je varoval. Měl je varovat před tím, aby zbrklým činem nezničili život nevinnému člověku a nepokazili ho sobě. S tímhle rozhodnutím opouštěl kostel a cítil po dlouhé době v sobě pokoj.

  Když své rozhodnutí sdělil své právničce, byla z toho nemile překvapena. „Požádal jsi mě, abych zjednala spravedlnost, když jsem se o to snažila, ty to chceš rozbít. Teď, když jsme prakticky u cíle, ty to chceš zvrátit. O co ti vlastně jde. Pan Smith se pokoušel trpělivě vysvětlit své pohnutky své právničce a pak i soudci. „Co bude platné, když toho kluka odsoudíte na patnáct let do vězení, kde se může naučit mnoha zlým věcem a vrátit se jako opravdový zločinec. Oba se to snažili pochopit a nakonec souhlasili.

  Případu se ujal nový soudce, který na žádost pana Smitha zbavil Johna označení zločinec. Potom ho soud odsoudil k podmíněnému trestu a k nařízení, že musí o celé té věci vyprávět svým vrstevníkům, aby je varoval. Šťastný mladík souhlasil a vyprávěl stejně starým mladým lidem, že neuváženým činem se dostal na dno a ublížil mnoha lidem. Stal se však zázrak, ten komu nejvíce ublížil, mu odpustil a dal novou budoucnost.

                                                           

ladislav-snaidauf-jaro-2-4be908942b704.jpg