Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úvaha měsíce června - I ty vykopej svou studnu

1. 6. 2018

 

Obrazek

Rabi Josef měl své zahrady, vinice i pole, kde žil spokojeně se svojí rodinou. I když byl přičinlivý, přesto po celý život zápasil s pouští, která ničila jeho dílo. Aby jeho země přinášela úrodu, bylo třeba kopat studny a zavlažovat půdu. Tento úmorný zápas s pouští nikdy nekončil. Jeho úsilí ho přivádělo k zamyšlení nad sebou i k hlubšímu chápání života. „S člověkem je to jako se zemí,“ řekl jednou svému synu Jákobovi. „Jako půdu neustále zavlažuješ, aby ti dala úrodu, tak i duši bys měl zahrnovat čistou vláhou slova, jež pochází z Boha. Nezapomeň však na to, že jako s pouští bojuješ celý život, tak budeš zápasit s pustinami v sobě. Až do smrti povedeš zápas o svou duši, protože není snadné rozpoznat pravou zbožnost od té, která je přioděna závojem pýchy.“ Za několik let se z Jákoba stal dospělý muž, který měl mnoho snů, jež si přál uskutečnit. Především se chtěl oženit a mít domov. Otec, který vycítil jeho přání, mu řekl: „Jdi, kopej studnu, u níž bys zbudoval svůj domov a měl tu zahrady i vinice. Bez studny poušť v úrodnou krajinu nezměníš.“ Syn se tedy vydal kopat studnu. Nejdříve to šlo snadno, půda byla písčitá a zanedlouho byly vidět výsledky jeho práce. Později však narazil na tvrdou kamenitou zem, kterou zdolával jen s velikou námahou. Kopat studnu v takovém vedru a v rozžhavené zemi byla vysilující práce, která byla navíc spojená s nejistotou, zda právě tady se voda nachází. Když se dostával hlouběji, bylo kopání čím dál namáhavější. Země tu byla tvrdá jako skála a slunce nemilosrdně pálilo. Jákob byl brzo unavený, protože na tak těžkou práci nebyl zvyklý. Jeho ruce se zakrátko pokryly mozoly a do duše se vloudily pochybnosti o smyslu svého úsilí. Když se jednou večer vrátil domů, rozzlobeně řekl otci: „Asi skončím, protože v takovém horku se nedá dělat. I když jsem se dostal hluboko, přesto jsem na vodu nenarazil“. Rabi Josef chápal únavu svého syna, protože i on před mnoha lety kopal studnu, takže znal tíhu horka i tísnivou nejistotu díla. Přesto tehdy kopal dál, ukrajoval kousek po kousku země, až se konečně dočkal radostné chvíle, kdy narazil na vodu, která dává život jeho vinicím i sadu. Nyní ji pouze prohlubuje a stará se, aby do ní nepadala nečistota. Teď je řada na jeho synovi, protože i on by měl vykopat svoji studnu a svést tak zápas s pouští, ale i sám se sebou. Josef tušil, že to druhé bude obtížnější. Bude-li rozerván pochybnostmi, pak snadno ztratí jistotu, že jeho práce má smysl a dílo nedokončí. Sám znal mnoho mužů, kteří dobře začali, měli i dobrý úmysl proměnit poušť v kvetoucí zahradu, když však narazili na skalnatou půdu a trápilo je vedro, zmalomyslněli. Pochybnost, která se uhnízdila v jejich duši, jim vzala víru ve smysl svého úsilí, takže dílo nedokončili. I když později kopali někde jinde, obvykle to po nějakém čase vzdali. Aniž by se poučili z minulého nezdaru, pochybovali a ztráceli víru ve smysl své práce. Když se dostavila únava, .odešli od svého díla. Snad bez výjimky tito lidé nedávali vinu sobě, ale někomu jinému. Viděli poušť kolem sebe, zapomněli však na tu, kterou měli v sobě. Proto nyní Josef přesvědčuje syna, aby ve svém díle vytrval. Překoná-li pochybnosti, najde i to, co hledá. „Když mé ruce umdlévaly a já se zmítal nejistotách, zda jednám správně, prosil jsem Boha o světlo, které by prozářilo temnoty v mé duši,“ řekl synovi s pochopením. Druhý den ráno vzal Jákob opět lopatu i krompáč, aby pokračoval v práci. Otci ho bylo líto, když se večer bezvýsledně vrátil domů. Věděl o jeho námaze i nejistotě, jež ho stále sužovala. Byl však rád, že to nevzdal a modlil se za jeho vytrvalost. I když otec studnu nekopal, přesto se za dílo svého syna modlil a záleželo mu na tom, aby i jeho půda se stala úrodnou. Přál si, aby se poušť, v níž měl žít, proměnila v zahradu. Těšil se na dobu, kdy zasadí stromy, vysadí vinice a bude obdělávat pole. Rád by mu při práci pomáhal. Těšil se i na večery, kdy usednou na lavičku a budou si spolu vyprávět . Konečně přišla chvíle, kdy Jákob po mnoha těžkých dnech narazil na vodu. Tehdy otcova ustaraná tvář omládla. Usmíval se a potom tiše řekl: „díky Bohu, chlapče, neprohrál jsi svou budoucnost.“ Jákob v tu chvíli věděl, že vybojoval důležitý zápas, za nějž byl vděčný svému otci. To jeho víra ho posilovala, když malomyslněl a modlitby, jimiž ho doprovázel, mu dávaly sílu k tomu, aby vytrval. „Teď, když jsi studnu vykopal, prohlubuj ji. Nemusíš už kopat jinde, to bys své síly jen rozptyloval, zůstaň věrný tomuto místu,“ řekl otec a usmál se na něho tak mile, že ho to pohladilo na duši. Tehdy si uvědomil, jak je dobré, že má takového tátu, který s ním cítí i raduje se z jeho úspěchu. Nyní ví, že jednou přijdou chvíle, kdy za tichých večerů usednou na lavičku a budou si vyprávět o poušti, která se proměnila v zahradu.

 

Obrazek