Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prosincové úvahy

15. 12. 2018

 

bfff098c5b_15967327_o2.jpg

Pevně bude stát Hospodinova hora.- Iz. 2,1-5/
 
  Slovo o Judsku a Jeruzalému, jež ve vidění přijal Izajáš, syn Amósův. I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit všechny pronárody. Mnohé národy půjdou a budou se pobízet: "Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit." Ze Sijónu vyjde zákon, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma. On bude soudit pronárody, on ztrestá národy mnohé. I překují své meče na radlice svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebudou se již cvičit v boji. Nuže, dome Jákobův, choďme v Hospodinově světle!
 
 Pevně bude stát hora s Hospodinovým jménem na vrcholu hor. Podle židovské tradice, kde stojí Boží dům, tam se stýká svět nebeský s pozemským. Hora, na níž stojí chrám je Boží hora a místem zasvěceným. Na tuto horu lidé vystupují, avšak Hospodin sestupuje, aby své věrné obohatil svou přítomností. Zatímco před Kristem sem vystupovaly pouze kmeny Izraele, prorok tu mluví o budoucnosti, kdy sem budou vystupovat všechny národy. Slovo vystoupit připomíná pouť. Lidé jsou ti chudí, kteří mají být obohaceni dárcem všech dobrých darů. I přestože jsou chudí, mohou Bohu přinést dar, který se mu bude líbit. Tím vzácným darem bude píseň nová, kterou mu zazpívají. Když to bude píseň chvály, jež vystoupí z pokorného srdce, pak to bude dar Bohu milý. Připomeňme si - Žl. 96, 2- Zpívejte Hospodinu píseň novou, dobrořečte jeho jménu, zvěstujte den ze dne jeho spásu. 
 Lidé vystupovali do chrámu, aby se také dotazovali na Boží vůli, zda Bůh jim požehná a naleznou to, co hledají. Saul se vydal se svým služebníkem hledat ztracené oslice. Prošel Efrajimské pohoří, zemi Šalinu i Šaalím, ale nenašli je. Když přišli do země Súfu, Saul se chtěl vrátit, ale hoch, který ho doprovázel mu řekl. „Hle v tomto městě je muž Boží a ten je vážený. Všechno, co řekne, se skutečně stane. Pojďme tedy tam, snad nám oznámí, kterou cestou se máme dát“. 1. Sam. 9,5-6/.
 Máme vystoupit na Hospodinovu horu do domu Jakubova Boha. To nám připomíná Jákoba a jeho bratra Ezaua. Oba byli rozdílní nejen svým životem, ale především vztahem k Bohu. Jákobovi šlo o Boha a přál si nést po otci duchovní zaslíbení. I když si vzal prvorozenectví a otcovo požehnání nečestným způsobem, přesto dokázal, že je hodný být nositelem zaslíbení zápasem o Boží jméno u potoku Jábok. Gen. 32,25-30/ Jákob zápasil s Neznámým a žádal ho o požehnání. Protože zápasil „knížecky“, dostalo se mu nejen požehnání, ale i nového jména. Již se nebude jmenovat Jákob /Úskočný/, ale Izrael /Boží bojovník.
 Věřící člověk se může někdy podobat Jákobovi, nemusí patřit mezi dokonalé, může mít i chyby, které jsou protivné jeho okolí, přesto by neměl vzdát zápas o Boží jméno. Potom se i naše hříchy, které hrozily, že nás zahubí, promění v sílu, která přinese hloubku našemu životu. To Bůh promění naše pošetilosti v moudré jednání. Zatímco mnohý dnešní člověk venkova žije prací a většinou si i poctivě vydělává na chléb vezdejší, přesto zapomíná vést zápas o Boží jméno Pro tyto lidi stojí Bůh někde na posledním místě. Jsou to samé všední i světské starosti, které tyto lidi zaměstnávají, takže jim nezbývá čas na duchovní věci. Protože pro Boha nemají čas, vytvářejí si své bůžky a jim slouží. Jedna pani mi kdysi řekla- já také věřím, ale po svém, já mám svoji víru. Takového boha si člověk může vytvořit, stejně jako ho i odložit, pokud by ho to stálo nějaké oběti.     
 
 

vanoce.jpg

 
Nový výhonek. Iz. 11,1.
I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.
 
 Prorok tu předpovídá, že Bůh v budoucnu učiní veliké věci. U něho není nic nemožné, takže dokáže oživit i to, co e zdá být již mrtvé. Již v minulosti dělal veliké věci, tam kde by to nikdo nečekal a z nepatrných a slabých lidí si učinil svědky. Jeden z největších mužů izraelského národa, král David pocházel ze skromných poměrů. Když přišel Samuel do Betléma, představil mu Jese všechny své syny, ale nejmladšího zatajil, aby snad neučinil nějakou neprozřetelnost. Zatímco oba muži se domnívali, že mezi představenými syny jistě bude někdo vyvolený a přece nebyl. Hospodin si vyvolil právě toho, kterého schovali a domnívali se, že je nejméně schopný. David se stal udatným mužem a velikým králem skrze svoji víru. Protože věřil, že Hospodin při něm stojí, přemohl Goliáše, na kterého si netroufli ani ti nejudatnější. Víra měnila jeho slabost v sílu. Také důvěřoval v Boží vedení, a tak i zlé věci, které prožíval, byly k jeho dobru. Saulovi, který ho pronásledoval, neublížil, i když mohl, protože v něm viděl Pomazaného Páně. Nechtěl si vzít vládu nepoctivým způsobem, přál si, aby Hospodin sám projevil svou vůli. Byla to opět víra v Boží vedení, která z něho učinila moudrého panovníka a na jeho panování se nikdy nezapomnělo.
 K pádu Davidovy říše přivedla už rozpolcená Šalomounova víra, takže nedlouho po jeho smrti došlo k rozdělení říše. Z pozdějších králů již nikdo nedosáhl té velikosti jako David, protože jim chyběla jeho víra. I když navenek se přiznávali k Hospodinu, přesto se více spoléhali na okolní pohanské panovníky a koalice s nimi jim nebylo nic cizího. Typickým příkladem byl král Achaz, k němuž přišel Izajáš s poselstvím- „Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, buď dole z hlubin nebo nahoře z výšin“. Toto byla pro něho výzva, bylo to něco jako záchranný provaz, který mu byl shozen z nebes, aby ho zachránil z jeho ubohosti. Tuto šanci však Achaz promarnil. Slovy -„Nechci žádat a nebudu pokoušet Hospodina“, se diplomatickým jazykem Bohu omluvil, že vlastně od něho nic nečeká. Iz.7,10-14/ . Zatímco David viděl Boha jako živého Pána, který mu pomůže, pro Achaza byl Bůh jen tradicí, niko-li živým Pánem, o jehož slovo by se opíral a na němž by stavěl.
 Když prorok vzpomíná na Davidovo panování, přirovnává ho vysokému stromu, jehož užitek byl značný. To, co kdysi David vybudoval, jeho potomci pohřbili svým politikařením a nevěrností Bohu, takže ten kdysi mohutný strom, který vzbuzoval úctu, uschl a zůstal z něho jen zapomenutý pařez. Mnohým, kteří znali historii stromu, to přišlo k smíchu. Když nyní vidí zpuchřelý pařez, konstatují smrt. Tak říkali nepřátelé o vyvoleném lidu, že se už nevzkřísí, že Bůh od něho odstoupil. Rod Davidův, který dělal kompromisy a smlouvy s pohany, byl odsouzen k záhubě. Přesto Hospodin zůstal věrný a přinesl vyvolenému lidu novou budoucnost .
 
 
 

tapety-na-plochu-vsenaplochu-wallpapers-svatky-vanoce-90.jpg

Nový řád. Iz. 11,6-8/.
Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije.
 
 Tento text hovoří o tom, jak jednoho dne národy přijmou Emanuela, skončí nepřátelství mezi nimi a zavládne nový řád. To zní jako utopie, která se nikdy neuskuteční, vždyť se už o to lidé mnohokrát pokoušeli. Ten řád se však nedá nadiktovat shora, pro ten se člověk musí sám rozhodnout. Máme příklady světců, kteří se zcela otevřeli Kristu a on jejich život proměnil. Vzpomeňme, co do své doby přinesl František z Assisi. Protože byl živým obrazem Krista, jeho poselství hovoří i do doby současné. Tito lidé dosáhli svatosti ne proto, že by byli ve všem perfektní a dělali obdivuhodné činy, ale protože si uvědomovali vlastní slabost a nehodnost a celou svou naději vkládali do Krista. Jestliže i my přiznáme, že v naší duši přebývá šelma, pak je důležité, abychom v Kristu objevili i beránka. Ježíš ukázal na dítě a připomněl všem, kteří mu naslouchali, že jestli nebudou jako dítě nevejdou do Božího království. /Mt. 18,1-4/.
 Vlk bude pobývat s beránkem. Všimněme si rozdílnosti obou zvířat. Zatímco vlk žije nespoután ve volné přírodě, beránek potřebuje ochranu domova, protože bez ní by zahynul. Byli dva bratři Esau a Jákob, kteří žili naprosto rozdílným životem. Esau se živil jako lovec a žil potulným životem bez pevného sídla. Byl to vlk tulák, pro něhož duchovní hodnoty byly bezvýznamné. Jákob se naopak držel domova, byl to pastýř a zemědělec. Vedle jistoty domova pochopil i smysl víry a hodnotu požehnání. Právě pro toto si ho Bůh vyvolil, aby byl dále nositelem zaslíbení.
   Co z toho plyne pro nás. I mezi námi žijí „vlci tuláci“, lidé nezakotvení, věčně hledající. Nechtějí se nechat svázat předpisy církve, přejí si žít svobodně a přece nejsou šťastní. Znal jsem jednoho muže, který procestoval mnoho zemí, setkával se s lidmi různých názorů, přečetl mnoho knih a přece neměl domov, kam by se rád vrátil. Možná patříme také k těm věčným hledačům, potom hledejme v sobě i beránka. Naše hledání bude mít smysl, když budeme mít zakotvení v Bohu a v církvi.
 Levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit.-
Opět jsou tu kontrasty, divoké šelmy kočkovité, kůzle a hovězí dobytek, který přebývá v blízkosti lidí. Divoká šelma má pobývat vedle žírného dobytka. Je to možné? Sexualita je dar i nebezpečí. Samson byl od Boha obdařen velikou silou, takže působil nepřátelům veliké škody. Po nějakém čase zjistili nepřátelé i jeho slabost. Poslali svůdnou Dalilu, která ho postupně svázala do svých osidel a rozmělnila jeho sílu. V pravou chvíli, kdy měl dokázat svoji sílu, podlehl nepřátelům. Sexualita je dar, je to oheň, který nás chrání nás apatií, zapaluje pro nové vztahy a nečiní nás lhostejnými druhým lidem. Je to oheň, u něhož se můžeme ohřát a zároveň týž oheň může něco důležitého spálit. I ve své duši objevujeme Boží dary a také vnímáme nebezpečí, kterých se bojíme.
 Uveďme si to na příkladu. Jedna asi padesátiletá úřednice, matka od tří už dospělých dětí denně usedá za přepážku na poště, kde přijímá i vydává peníze a odbavuje řadu žádostí. Naproti ní sedí vedoucí, který ví, že se může na svou úřednici vždy spolehnout. Liduška, jak ji familierně nazývá, koná svoji práci profesionálně a přitom zdvořile ke každému, kdo tu o něco žádá. Přesto však v posledních dvou letech ji něco trápí. Je to vztah pana vedoucího, který sedí naproti ní a sleduje její práci. Když ji před více než deseti lety přijímal, byl k ní zpočátku nedůvěřivý, ale to se vše změnilo. V posledních dvou letech je k ní naopak velmi milý a ona, když opětuje jeho častý úsměv, se někdy ptá, kam to spěje, kde to bude mít konec. Tu otázku si znovu položila, když od vedoucího přijala poměrně vzácný dárek. Cítila, že někde musí položit hranici pro jejich vztah. Rozhodla se, že se o té věci poradí s mužem. Naštěstí to byl dospělý a rozumný muž, který sál za svou ženou a důvěřoval jí. Takže Liduška, když jednoho dne dostala od pana vedoucího opět dárek, přijala ho, zároveň však kolegu poprosila, aby to už nedělal, aby jejich vztahy zůstaly na přátelské úrovni a nedostaly se někam, kde by nechtěli. Svým zdvořilým, ale zároveň jasným postojem panu vedoucímu řekla, že kdyby ji nevzal vážně, musela by si najít místo někde jinde.
 Naše srdce je nevyzpytatelné, dělá veliké věci, dokáže nasadit život pro milovaného, ale dokáže i velmi nenávidět. Všimněme si, že prorok říká, že ona zmiňovaná zvířata povede malý hoch. Dva mladí manželé měli asi osmiletého chlapce, který chodil do druhé třídy a trochu zápasil s počty. Rodiče měli už nějaký čas vzájemné problémy, které stěží dokázali před ním ukrýt. Muž chodil za jinou ženou a své ženě lhal. Kdykoliv odcházel, vymlouval se buď na práci, kterou musí dodělat nebo sport, chodil hrát fotbal. Své výmluvy měl již dopředu připravené a jen je podle okolností obměňoval. Jednoho večera se chystal odejít, když tu za ním přišel jeho malý syn a podíval se na tatínka svým čistým a bezelstným pohledem a poprosil. „Tatínku, pomoz mi vypočítat příklad“. Otec trochu nazlobeně řekl něco jako že si ve škole hraje a pak nedává pozor. Potom se však na svého synka usmál, pohladil ho po hlavě a řekl- „zítra se na to spolu podíváme, slibuji“. „Tati, ale to jsi říkal včera“, smutně pohlédl na otce. Ten rozhovor slyšela maminka, která na muže pohlédla s vyčítavým pohledem a on ten pohled nevydržel, vzal klobouk a odešel. Měl namířeno ke své milence, která ho asi čekala. Tentokrát ho však něco doprovázelo, co ho znepokojovalo, takže šel nejistě. Viděl ty bezelstné oči svého malého syna, které ho prosily, aby pomohl. Cítil také, že by ho mohl ztratit. V půli cesty se zastavil a vrátil se. Sundal kabát, přisedl si k němu a zeptal se- „tak pověz, co nemůžeš spočítat“. Ten večer se stalo něco důležitého- šelma se nechala vést od malého chlapce.     
Kráva pást se bude s medvědicí..
 Nedávno jsem sledoval přírodopisný film o životě medvědů. Jsou to silné, rychlé, mrštné a prý i záludné šelmy. Svou kořist pronásledují po mnoho hodin, dokud ji neuštvou. Jen nerady se vzdávají. Slyšel jsem, že jejich nebezpečí je v síle, vytrvalosti i záludnosti. Což takové lidské šelmy nežijí i mezi námi. Žijí mezi námi lidé silné myšlenky, kteří si jdou pevně a vytrvale za svým cílem, což ještě není nic špatného. Zlým se stává, když jednají bezohledně a ubližují svému okolí. Opět si všimněme, že šelma v nás, může ubližovat , ale když je něčím doplněna, vedena, je užitečná.
 Tři mladí úspěšní lidé opustili továrnu, aby se podívali na fotbalový zápas, na který se už delší dobu těšili. Jak chvátali, prodírali se mez stánky prodavačů, kteří tu ještě nabízeli své zboží. Jeden z nich zavadil o krabici s jablky, které tu prodávala dívka a všechna jablka se rozkutálela na dlažbu. Zatímco dva si toho sotva všimli, příliš chvátali, aby přišli včas, třetí se zastavil, aby dívce pomohl jablka sebrat. Byla však potlučená a nikdo by je už nekoupil. Když zjistil, že dívka je slepá, bylo mu jí líto, a tak od ní jablka koupil. Když se s ní rozloučil a popřál jí vše dobré, ona ho pohladila po tváři a řekla -„jsem ráda, že jsem opět potkala dobrého člověka“.
 Buďme lidmi, kteří si jdou za svým cílem a pro něj napnou síly a nevzdají to. Síla však není v bezohlednosti a brutalitě. Když jdeme za svým cílem, dokažme se i dívat kolem sebe a zastat se slabých.
 
Kojenec si bude hrát nad děrou zmije.
 Farizeové byli známí svou zbožností a přece patřili mezi největší Ježíšovy nepřátele. Základ problému byl v odlišné zbožnosti. Zatímco Ježíš hledal slávu svého otce, oni hledali slávu svou. Za jejich vnějšími činy se neskrývala vnitřní zbožnost, ale hledání vlastního prospěchu. Jan Křtitel, který by svou zbožností stál nejblíže farizeům, přesto jim byl tak vzdálen. On brzo rozpoznal jejich faleš. Proto, když přišli, aby se nechali od něho pokřtít, řekl jim: "Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. Nemyslete si, že můžete říkat: Náš otec je Abraham! Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. Sekera je už na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně“.Mt.3,7-10/.
 V dějinách církve bylo mnoho svatých, ale i bludařů. Bludaři bývali obvykle velmi charismatičtí i vzdělaní lidé. Byli Bohem obdarováni mnoha dary, jimiž měli sloužit k prospěchu Božího lidu. Jejich omylem bylo, že v určité chvíli svého života podlehli pokušení jít za lidskou slávou a tato sláva je pak uchvátila a učinila z nich zajatce svého omylu. Jejich ovoce však přineslo nejednotu. Připomeňme si ještě Jana Křtitele Jan 1,19-27- Toto je svědectví Janovo, když k němu Židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: "Kdo jsi?" Nic nepopřel a otevřeně vyznal: "Já nejsem Mesiáš." Znovu se ho zeptali: "Jak to tedy je? Jsi Eliáš?" Řekl: "Nejsem." "Jsi ten Prorok?" Odpověděl: "Ne."  Řekli mu tedy: "Kdo jsi? Ať můžeme přinést odpověď těm, kdo nás poslali. Za koho se sám pokládáš?"  Řekl: "Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně - jak řekl prorok Izaiáš." Ti vyslaní byli z řad farizeů. Otázali se ho: "Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš ani Eliáš ani ten Prorok?" Jan jim odpověděl: "Já křtím vodou. Uprostřed vás stojí, koho vy neznát ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi." Představte si, kdyby Jan řekl, že je Mesiáš, kdyby podlehl pokušení. Potom by byl lžiprorok a celé jeho hlásání by se stalo jedem.
 Svatý Augustin napsal- Z Jana si vezměte příklad. Považují jej za Krista, on odpovídá, že není tím, za koho jej považují, a nezneužívá cizího omylu pro nějaké vlastní zpupné vyvyšování. Kdyby byl řekl: Já jsem Kristus, jak velice snadno by tomu byli uvěřili, když jej za Krista považovali ještě před tím, než by to byl řekl. Neřekl to; rozpoznal se, odlišil se, pokořil se. Viděl, kde ho čeká spása. Pochopil, že je svítilnou, a strachoval se, aby ji neuhasil vítr pýchy.
 Pro každého Božího vyvoleného je důležitá pokora. Čím zastává vyšší úřad nebo má větší poznání, tím více by si měl chránit svítilnu, aby ji oheň pýchy nezhasil