Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kristův příkaz přijatý církví. Jean Luc Moens.

1. 8. 2018

Obrazek

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Evangelizace je především Kristovým příkazem. To Kristus posílá- apoštol znamená poslaný a podobně slovo misionář. Naše apoštolská činnost nezávisí od naší osobní iniciativy, neboť nemůžeme a nesmíme zapomenout, že jsme poslaní.

Posílá nás i církev. Z Božího pověření jde církev do celého světa a hlásá evangelium všemu stvoření. Každá evangelizační činnost zahrnuje i církevní hledisko. I když ten nejméně známý hlasatel, kněz či katecheta hlásá radostnou zvěst až na tom nejodlehlejším místě, vykonává činnost církve. I když tu shromažďuje jen malý počet věřících, i pokud by sloužil sám, je shromážděný s celou církví. Hlasatel však nemá považovat evangelizaci jen za svoji osobní věc, ani jen na základě vlastní inspirace, ale ve spojení s posláním církve a v jejím jménu.

Když nás posílá církev, má se i náš apoštolát podřídit jejím rozhodnutím. Je zodpovědná a ručí za naše apoštolské iniciativy. Hlásáme poselství Krista, které bylo zjeveno a odevzdáno církvi, která je uchovává. Žádný hlasatel evangelia není absolutním pánem své evangelizační činnosti a nemůže ji vyvíjet podle svých osobních plánů, ale jedině ve společenství s církví a jejími pastýři.     

Položme si otázku- je evangelizace oprávněná, máme právo hlásat Krista našim současníkům? Odpověď je pozitivní jen tehdy, když Kristus je tím jediným, kdo může přinést lidstvu spásu. Pokud ne, potom proč bychom evangelizovali?

Naši současníci vidí v Ježíšovi často výjimečného muže nebo i velkého proroka. Mnozí však těžko přijímají, že by mohl být jediným Pánem a Spasitelem- pravým Bohem a pravým člověkem, jedinou cestou k Otci. Tu se objevuje jeden z největších duchovních problémů dnešní doby, kdy se vše relativizuje. Každý má svoji pravdu. Stále víc se pokládá za normální, že to, co je pravda pro jednoho, nemusí být pravda pro druhého a naopak. Pozorujeme absolutizaci svobody jednotlivce. Požadavek nezávislosti se nutně uskutečňuje jako potlačení pravdy. Je to patrné například v liberalizaci potratu, co potom vede k odmítnutí dítěte jako lidské bytosti.

Spolu s požadavkem zvýšené autonomie, moderní člověk příliš zdůrazňuje i úlohu vlastního svědomí. „Nejednám zle, vždyť mi svědomí nic nevyčítá. Zapomíná však, že jeho svědomí může být nepoučené nebo zle formované, a tak schopné omylu. Mnozí křesťané, kteří se stali obětí tohoto relativistického prostředí, ztratili smysl i pro evangelizaci. Žijí svoji víru bez toho, že by se starali o druhé. Když všechny pravdy jsou dobré, tak budou asi všichni spaseni. Proč se tedy snažit odevzdávat jim víru? Co nám však říká Ježíš. Nikdo nezná Otce jen Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. Dále např. Já jsem Cesta, Pravda a Život, Beze mě nemůžete nic učinit.

  Kdybychom popírali, že Kristus je jediným Spasitelem všech, museli bychom vyloučit velkou část Nového zákona. Petr to potvrdil již před veleknězi a staršími. To ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali a kterého Bůh vzkřísil z mrtvých, stojí ten člověk před vámi zdravý… A v nikom jiném není spása, neboť není pod nebem jiné jméno dané lidem, ve kterém bychom byli spaseni“. Porovnej Sk 4,10-12/

 Od té doby Církev neochvějně šířila poselství, že Kristus je jediný Spasitel všech, který sám může zjevit Boha a vést k Bohu.
 Křesťanská víra vyhlašuje podle samotného Krista, že je jen jeden Spasitel, jeden Zprostředkovatel. Pokud si myslíme, že všechna náboženství jsou si rovná, můžeme pokojně odpočívat. Nesmíme však zapomenout, že jsme pohrdli smrtí Ježíše Krista.
  U našich současníků to může vyvolat dojem nekompromisnosti nebo netolerantnosti. Není v tom nerespektování svobody toho druhého? Bernadeta, které se zjevila Panna Maria v Lourdech, řekla vyšetřujícímu komisařovi- „nejsem pověřena přesvědčovat vás, jsem pověřena vám to povědět“. Církev ohlašuje svědectví Kristovo s respektováním svědomí a přitom neznásilňuje svobodu. Víra vyžaduje, aby ji člověk přijal svobodně. Musí být hlásána, protože množství lidí má právo poznat bohatství Kristova tajemství. Církev doporučuje, nic nenařizuje, respektuje osobnost a kulturu i svědomí.
 Když Církev představuje tajemství spásy, projevuje svoji víru ve svobodu člověka a poskytuje mu příležitost plně ji uplatnit ve své volbě. Takovou svobodu dává Bůh už od jeho stvoření-„vyber si tedy život!“Dt. 30,19/.
 Zůstává otázka, jaké je to s lidmi jiného náboženství, budou spasení? Každého člověka, pokud žije čestně podle svého svědomí, může Kristus spasit. Má skrytým způsobem účast na spáse, kterou nám získal. Ale pozor, v žádném případě to nemůže být pro nás ospravedlněním, které by nás opravňovalo ustávat v horlivosti pro evangelizaci. I když Církev s radostí poznává vše, co je pravdivé a svaté v tradicích buddhismu, hinduismu i islámu jako odraz pravdy, která osvěcuje všechny lidi, přesto to nezmenšuje její úlohu a předurčení hlásat bez váhání Ježíše Krista, který je Cesta, Pravda a Život. Skutečnost, že adepti jiných náboženství mohou získat Boží milost a být spaseni skrze Krista mimo obvyklé prostředky, které ustanovil, neruší povolání k víře a ke křtu, který Bůh chce pro všechny lidi. Církev je obvyklá cesta spásy a ona sama obsahuje plnost prostředků spásy.
  Cílem evangelizace není jen připravit srdce na věčnou spásu, ale přinést lidem svobodu. Dává jim klíč, jak pracovat na změně společnosti, a tak budovat civilizaci lásky. Víra v Ježíše Krista vysvobozuje člověka z každého vězení. To potvrzuje i život křesťanů v totalitních režimech.
  V našem životě se nám odedávna představují dvě lásky, jak tato snažení nazývá sv. Augustin. Augustin říká- dvě lásky budují dvě města. Sebeláska, která pro pozemské město, odmítla Boha a láska k Bohu, která pro nebeské město odmítla sebe. Vidíme, co sebeláska dokáže, ve jménu svého ega utlačuje ty druhé. Pravá láska k Bohu vede i k bratrské lásce. Když tedy evangelizujeme, pracujeme na budování nebeského města.
  Může se to zdát utopií, že lze vybudovat spravedlivou společnost Božích dětí. Je pravda, že tu na zemi bude pokračovat boj dobra se zlem až do konce ději. Protivník bude stále zasévat koukol mezi dobré zrno, ale přece je možné vytvořit civilizaci, pokud se obrátí srdce. To je cílem evangelizace. Jedno srdce, které se změní a začne následovat Krista, může změnit svět. To je průkazné na životě a díle svatých. Lenin řekl, že nikdy by nedošlo k revoluci, kdyby byl v Rusku někdo jako sv. František  z Assisi. Proto můžeme říct, že evangelizovat znamená milovat. Milovat Boha, protože tu jde o poslušnost jeho příkazu- „jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření“. Mk. 16,15. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo“. Jan 14,21-23/. Evangelizovat znamená milovat i svého bližního, protože mu přejeme to nejlepší.    
 Jednoho dne skupina laiků řekla biskupovi, který je povzbuzoval do evangelizace na ulici-„Otče, to není lehké“. Biskup odpověděl- „To je proto, že hledáte viditelný výsledek. Neevangelizujte pro výsledek. Dělejte to pro sebe, neboť vy jste první uživatelé svého apoštolátu. To je skutečně pravda.
  Evangelizace upevňuje víru. Když se o ni podělíme, roste a je oživovaná Boží milostí. Pokud si ji necháme pro sebe, chřadne a upadá. Proto můžeme bez obav říct, že apoštolátem apoštolujeme sami sebe. Nečekejme na to, až naše víra vzroste. Milost, kterou jsme přijali na křtu, vnáší do nás zvláštní světlo. Každý z nás může zvláštním způsobem odrážet určitou Boží vlastnost. Máme malou víru, není větší než hořčičné zrnko? Neváhejme, využijme tuto malou víru na ohlašování Božího království a uvidíme, že bude růst a stane se „velkým stromem“.
 „Moji bratři, je skutečně pravda, že jsem dostal poslání nejen Boha milovat, ale i jiné přivádět k jeho lásce. Nestačí, že miluji Boha já, ale můj bližní ho nemiluje. Musím milovat svého bližního jako obraz Boha a předmět jeho lásky. Mám dělat vše pro to, aby lidé milovali svého Stvořitele, který je znal a přijal za své bratry a zachránil je. To proto, aby se navzájem milovali křesťanskou láskou z lásky k Bohu, který je tak miloval, že poslal svého jediného Syna na smrt.“ / sv. Vincenc z Pauly/.  
 
p8220341.jpg