Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úvaha - listopad

1. 11. 2017

Dvě nejdůležitější přikázání. Mk. 12, 28-34/.

Jeden z učitelů Zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.‘ Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Žádné jiné přikázání není větší než tato.“ Učitel Zákona mu na to řekl: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho a milovat ho celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary.“ Když Ježíš viděl, že učitel Zákona odpověděl rozumně, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku.

 

  1/.Jmenuji se Miloš. K víře mě přivedly sestřičky Vincentky, když mi bylo zhruba deset let. U nich jsme jako děti na vesnici strávily dětství -hrály volejbal, tenis,  na kytaru, na harmonium, apod. Nenásilně, pomaličku nás učily poznávat Boha a Jeho lásku. Do ničeho nás nenutily, sami jsme měli zájem. Tyto okamžiky patří k nejkrásnějším okamžikům mého dětství. Samozřejmě jsem chodil ministrovat, kněží mě milovali, prostě byl jsem krásné duchovní dítě. Pak jsme se však přestěhovali, přišla změna školy,  puberta, po škole vojna a Bůh byl najednou až ten druhý.

  Ne, nezapomněl jsem na Něho, někde v koutku kdesi se trošku skrýval, ale nebyl už ten hlavní. Hlavní byla moje láska, nová přítelkyně, kterou jsem si zanedlouho po seznámení i vzal. Vychovali jsme spolu tři překrásné dcery, po devatenáctiletém manželství už se skoro zdálo, že dopadne i můj sen - alespoň k dvacetiletému výročí manželství se necháme církevně oddat. Avšak Boží vůle tomu chtěla úplně jinak. Přišel rozvod civilního manželství, žena si našla přítele o deset let mladšího, rodina - nic, prožitá léta - nic, jedenáctiletá dcera - nic. Pro mě to byly ponejprv momenty, kdy už nic dalšího nemá vůbec žádný smysl - přesto však první cesta vede do kostela. Úžasný stařičký kněz, generální zpověď, Eucharistie, krůček po krůčku stoupání k nekonečné Boží lásce. Dnes - 5 let po rozvodu, vzdávám neustálé díky Bohu za svobodu a lásku, kterou mě denně obdarovává, pět let celibátu - který dobrovolně a z lásky věnuji Jemu, protože mě přijal zpět, do své otevřené náruče, kterou na kříži vítá každého, kdo k Němu s důvěrou přichází.

A tak i já Ti Pane děkuji, za vše, co jsi mi ve svém milosrdenství ráčil dát, navěky Ti chci dobrovolně a z lásky sloužit a být tu vždy k dispozici i pro druhé, kteří Tě teprve hledají. A Pane prosím - té jedné řeholnici, která se 35 let denně vroucně modlila za můj návrat do Boží náruče - za její lásku žehnej!! A žehnej prosím i těm, kteří Tě teprve hledají, tápají, avšak zatím nenacházejí. 

 

 

2/. Jmenuji se Alena. Možná se vám můj příběh nebude zdát nijak závratný, ale mně změnil celý život. Vyrůstala jsem v rodině, kde něco jako Bůh téměř vyvolávalo sopečný výbuch. Tatínek ani maminka nejsou věřící a když jsme se já a sestra o tomto tématu nějak zmínily, tak jsme občas dostaly i vynadáno... Jenomže jak už to tak bývá, zakázané ovoce nejlépe chutná. V knihovně jsme si občas tajně půjčily nějakou knížku, bavily jsme se o tom tajně s babičkou... Do kostela jsme ale nechodily a náš život byl prázdný.

  Když bylo sestře sedmnáct let, potkala o pět let staršího kluka. Byl z nábožensky založené rodiny, od dětství vyrůstal ve víře a v radostné rodině... Sestra s ním začala chodit do kostela a později jsem tam se sestrou začala chodit i já. Pokaždé jsem byla jako u vytržení z toho, co jsem slyšela. Jednoho dne jsem se do kostela vydala sama-a byl to ten nejšťastnější den mého života. Nebyla jsem tam už totiž proto, abych rozzlobila rodiče nebo abych doprovodila sestru. Šla jsem tam proto, že jsem to sama chtěla. Bylo mi nádherně. Bůh mne naplňoval svou láskou a pokojem, stávala jsem se klidnější a rozumnější. Sestra se svým přítelem si byli stále bližší a mluvilo se o svatbě. Pak se ale jednoho večera ošklivě pohádali a sestra se s ním chtěla rozejít. Brečela jsem asi půl hodiny v kuse a nemohla se uklidnit. Pak mi kamarádka řekla něco, co mě probralo: "Musíš věřit tomu, že se to urovná." Ano! Jistě. Já musím VĚŘIT! Okamžitě jsem utekla do kaple a modlila se. Aby se všechno urovnalo, oni se uklidnili a přišli za mnou a řekli, že je to v pořádku. Nikdo nevěděl, kam jsem šla. Nevím jak dlouho jsem v kapli byla-snad půl hodiny, snad tři čtvrtě... Pak se ve dveřích kaple objevil sestřin přítel. Podal mi kapesník, protože oči jsem měla ještě stále zalité slzami. Řekl, že jsem mu udělala obrovskou radost a že je vše v pořádku-chápete to?! Nikdo nevěděl kde jsem a... Ráno jsem se probudila a sestra s přítelem seděli vedle sebe, drželi se za ruce a byli už zase šťastní a spokojení...
Bůh v mém životě způsobil mnoho změn, ale tohle byla ta nejlepší. Dnes už je z přítele sestry můj švagr. Jeho rodiče jsou ti nejlepší lidé jaké jsem kdy poznala. Jen díky Bohu jsem poznala, že krása se měří zevnitř, ne zvenku. Prožila jsem mnoho krásného a snad ještě prožiji. Já i sestra jsme se velice změnily díky působení Boha v našich srdcích. A za to každý den v modlitbě děkuji.

 

 

img_5973.jpg