Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vy jste sůl země

 

modre-z-nebe.bmp

Jirka ukončil pedagogickou fakultu a moc se těšil, že bude po prázdninách učit děti tělocvik a biologii. Byl od dětství pohybově zdatný a pak rád chodil do přírody a zajímal se o vše, co tu žilo. Byl přesvědčený o tom, že sport pomáhá dětem ke zdravému způsobu životu. Chtěl je také vést k lásce k přírodě, aby si dovedli vážit věcí kolem sebe a chránit to, co je slabé. Jirka měl radostnou povahu i přesto, že v životě utrpěl šok, z něhož se postupně dostával. Když mu bylo čtrnáct let, rodiče se náhle rozvedli. I když to mezi nimi již delší dobu skřípalo, nemile ho to překvapilo, protože je měl oba rád. Když je soud rozvedl, svěřili ho otci, možná i proto, že si to přál a mladší sestra zůstala s matkou. K tomu, že se dal dohromady a našel se, dopomohli jeho děda s babičkou, kteří i když neměli lehký život, měli se moc rádi. Děda totiž, to byl Jirka ještě malý, měl autonehodu. Vyjel s autem ze silnice, přitom se auto několikrát obrátilo a pak skončilo na poli. Byla to únava, asi i spánek, který ho na chvíli ovládl a on pak havaroval. Auto leželo na střeše a dědu museli z auta vytahovat hasiči, protože byl zaklíněný mezi sedadly. Těžce raněného ho odvezli do nemocnice, kde byl asi tři měsíce a vrátil se domů na vozíčku. I když se pohyboval na vozíčku, který se stal jeho každodenním společníkem, nepropadl pesimismu, ale snažil se dát svému životu novou naději. Na babičce, která tehdy ještě chodila do práce, ležela odpovědnost. Většinu vyřizování věcí musela zařídit sama. Děda se také snažil, vaření to byla jeho oblíbená činnost. Také v dílně rád něco kutil, takže na smutky mu prý nezbyl čas.
  Jirka chodil rád k dědovi i babičce, protože na něho měli vždy čas a on tu načerpal nový optimismus. Tím, jak byl sportovec, měl i pěkně urostlou postavu a mnohá dívka se za ním  poohlédla. I tím, že měl milou povahu, byl mezi nimi vítaný. Jirka měl dost dobrých kamarádů a v této době, kdy měl jít učit, chodil právě s jednou hezkou dívkou, u níž však byl na pochybách, zda si ji vezme. Měl totiž pocit, že za její hezkou tváří, se skrývala povrchní duše.  Jednoho odpoledne přišel ke svým starým rodičům, aby se tu svěřil se svými starostmi. Zatímco děda něco kutil v dílně, babička připravovala večeři. Po chvíli vyprávění se zničehonic zeptal-„ babi existuje něco jako pravá láska?“ Babička se na něj mile usmála a on v tom úsměvu cítil lásku, která mu dávala jistotu- „To víš, že existuje, ale žije v nás nebo už v nás zemřela. Podívej se na nás, my s dědou se máme stále rádi, i když se ne vždy na všem shodneme, přesto je mezi námi něco, co nás dává dohromady“. „Jak se pozná opravdová láska“, zeptal se teď s úsměvem on. „Někdo by o tom napsal knihu a přece by ji nemusel poznat. Pravou lásku objevuje ten, kdo neutíká od milovaného, když se ocitne v tísni. Myslím, že jsme tu pravou lásku objevovali postupně, když jsem já svému muži pomáhala smířit se s jeho stavem a on mi pomáhal tím, že to nevzdal. Tím mezi námi vzniklo tak pevné pouto, které s námi půjde až na druhý břeh“ , řekla ona.
  Cestou domů přemýšlel o slovech babičky a i o svém vztahu s dívkou, s níž chodil. Jsme si sympatičtí, dovedeme se spolu bavit, ale dokázali bychom spolu žít? To je otázka, kterou si nyní klade. Rád by ji miloval, ale k tomu by potřeboval objevit její duši. Ta mu však připadala tak povrchní a prázdná. „Dokáže se zajímat o něco jiného než je zevnějšek, jak vypadá, jaký dojem dělá na své okolí. Dokázala by se pro rodinu tak obětovat jako babička, zeptal se sám sebe“. V tu chvíli měl pocit, že asi ne.