Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úvaha prosinec 2016

2. 12. 2016

 

24_import_velky.jpeg

 

  Ježíš je Král. 

Jedné noci jsem měl zvláštní sem.  Spatřil jsem chatrnou lávku, která visela  nad hlubokou skalnatou roklí a ledabyle se kývala ze strany na stranu. Nejistily jí žádné podpěry a tvořila jí v podstatě jen dvě dlouhá lana spojená dřevěnými laťkami, po kterých měli pěší přecházet na druhou stranu. Při chůzi ale nebylo čeho se držet rukama - lávka neměla zábradlí ani nic podobného. Při pohledu na ní jsem si říkal, že je to nesmírně nebezpečná lávka, po které se nedá bezpečně přejít na druhou stranu. Byla to smrtící past. Ani na chvilku bych nepomyslel na to, že na ní vkročím a pokusím se po ní přejít na druhou stranu rokle. Vtom jsem zahlédl nějakého pošetilého člověka, který na tu lávku vstoupil. Vypadal jako amatérský provazolezec, který se s rozpaženýma rukama zoufale snaží udržet rovnováhu. Pomalinku se soukal po lávce na druhou stranu a přitom s hrůzou sledoval své roztřesené nohy. Lávka se přitom celou dobu kývala a nakláněla. Rychle jsem přiběhl  k útesu a podíval jsem se dolů, abych viděl, jak je ta propast hluboká. Nebylo vůbec vidět na dno - pokrývala ho ranní mlha, která se v něm převalovala jako mohutná řeka v údolí. Podíval jsem se zpátky na toho muže. Byl už překvapivě daleko, téměř v polovině cesty na druhou stranu. V srdci jsem mu přál, aby se mu povedlo přejít až na druhou stranu. Náhle se ale mlha z údolí zvedla a zkřížila mu cestu. On o tom ale nevěděl, protože se soustředil na každý svůj krok a upřeně sledoval své nohy. Bylo jisté, že kdyby vkročil do mlhy, která byla před ním, ztratil by rovnováhu a spadl do propasti. Byla by to jeho jistá smrt. Rychle jsem přišel k okraji propasti na místo, kde lávka začínala, a přemýšlel jsem, jestli ho můžu nějak zachránit. Bylo jasné, že kdybych na lávku vstoupil jen jednou nohou, ztratil by muž rovnováhu a spadl by z ní dolů. Jediné, co jsem mohl udělat, bylo varovat ho.

„Pane, zastavte se!“, vykřikl jsem. „Musíte se zastavit! Je před vámi mlha.“ Muž se otočil a pohlédl na mě. V tu chvíli mou duší projela palčivá bolest. Ten muž byl můj bratr Jürgen. Nedbal na moje varování, rychle se otočil a zmizel v mlze. “Jürgene! Jürgene!”, volal jsem za ním. Hned za chvilku jsem uslyšel výkřik a potom příšerný řev. Zatímco Jürgen padal do propasti, jeho křik slábl a ozýval se jako ozvěna. „Reinhardeeeeee!“ V tu chvíli jsem se probudil. Byl jsem celý zpocený a srdce mi bušilo jako o závod. Ozvalo se ve mně snad tisíc různých pocitů a v tu chvíli jsem nevěděl, co mám dělat. Chtělo se mi kvůli Jürgenovi hlasitě plakat. Věděl jsem, že je daleko od Ježíše.
Pane, co jsem to právě viděl?  Z toho snu jsem měl dojem, že Jürgen je na lávce vedoucí na věčnost. Proto jsem otevřel Písmo a prorok mi odpověděl. Jestliže nevaruješ bezbožného, budu tě volat k zodpovědnosti za jeho krev. Namítl jsem: Ano Pane, vím, že je Jürgen od Tebe vzdálený, ale jak ho varovat, když jsme se sobě navzájem tak vzdálili a i on zná cestu ke spáse.  Moje reakce se podobala jednání Panny Marie, které anděl Gabriel sdělil, že bude mít dítě. Její přirozené mysli to vůbec nedávalo smysl. Řekla: Pane, jak se to může stát, když jsem nikdy nepoznala muže? Její otázka nebyla vyjádřením nevěry. Nevěděla, jak by mohla Boží zaslíbení naplnit a ptala se na to, co má dělat, aby byla Bohu poslušná.

Jürgen a jeho dvojče Peter mi byli věkem a zkušenostmi blízcí. Máme spoustu společných zážitků. Když jim bylo necelých šest roků a mě bylo pět let, byli jsme na konci 2. světové války donuceni utéct ze země, abychom si zachránili životy. Maminka se tehdy denně modlila a četla Bibli a hledala v ní Boží vedení a ochranu. Společně jsme všichni přežili v internačním táboře. Když byl náš tatínek propuštěn ze služby v armádě, stal se hluboce věřícím mužem. Jeho víra měla pochopitelně vliv na celou rodinu. S postupem času ale všichni moji starší bratři - Martin, Gerhard, Peter a Jürgen - začali naší rodinnou víru zpochybňovat. Začali dokonce zlehčovat i všechna úžasná svědectví týkající se našeho vysvobození v době pádu východního Pruska. Záchranu naší rodiny na konci války vysvětlovali pomocí rozumových argumentů. Začali tvrdit, že to nebyla Boží ruka, ale náhoda, štěstí nebo souhra příznivých okolností, ale rozhodně to nebyl Bůh. Tatínkovo zázračné uzdravení z tuberkulózy zdůvodnili s použitím psychologických termínů a jeho nemoc označili za psychosomatické symptomy. To není nic nového pod sluncem. Podobné věci se stávají v mnoha rodinách. Některé děti zůstanou věrní víře svých rodičů a jiné se od ní odvrátí. Bible často opakuje smutnou větu, která doprovází historii Božího lidu: … a opustili Hospodina, Boha jejich otců, který je vyvedl z Egyptské země. Tento verš se mi během našeho společného dospívání s Jürgenem zhmotnil před očima. Jürgen spolu s mými dalšími bratry opustil Pánovu cestu. Bylo pro mě nesmírně bolestivé to sledovat, ale nedokázal jsem tomu zabránit.

Já a moje mladší sestra Felicitas jsme vyrůstali ve stejné rodině jako oni a přesto jsme se víry našich rodičů drželi tak dlouho, až se pro nás stala naprosto reálnou osobní zkušeností. Co způsobilo tento rozdíl? Na to existuje asi tolik vysvětlení, kolik je na světě rodin. V Německu lidé po válce všechno kritizovali a neustále někoho z něčeho obviňovali. Mladší lidé kritizovali starší generaci a všechno, co s ní bylo spojeno. Když starší lidé mluvili o Boží nadpřirozené přízni, spojilo se jim to s koncentračními tábory a dalšími nacistickými válečnými hrůzami. „Kde byl uprostřed toho všeho Bůh?“, ptali se moji bratři „Chceš nám snad tvrdit, že Bonnkeovi byli Božími oblíbenci? Proč nám Bůh dovolil, abychom se zachránili, ale tisíce jiných lidí kolem nás museli zemřít? Co je to za Boha, který by něco takového dopustil?“ Těmito a podobnými otázkami moji bratři zpochybňovali víru. Úplně ji odmítli a začali namísto Boha uctívat intelekt a vědu. Rozhodli se, že se nedopustí stejných chyb, které udělala starší generace Němců. Ve víře v Pána viděli jen nástroj manipulace s lidmi a chybně se domnívali, že se prostřednictvím své vzdělané mysli posunou na vyšší úroveň bytí. Proto se cele oddali studiím v době, kdy jsem se já zasvětil aktivitám církve a charity. Naše cesty se rozdělily a vzdálily se od sebe tak daleko, jako je daleko východ od západu. V nedávných letech jsem se několikrát vracel z ciziny do Německa. Moje srdce trpělo při pomyšlení, že jsme svědky tolika rozhodnutí pro Krista po celém světě, ale moji bratři jsou stále vůči evangeliu zatvrzelí. 

Jednoho dne Pán tiše promluvil k mému srdci: Napiš mu dopis a popiš mu v něm svůj sen. Tomu jsem rozuměl!  Zdálo se, že ke mně skutečně promlouvá Bůh. Nic takového bych si svou přirozenou myslí nikdy nevymyslel. Udělám to, Pane, řekl jsem. Otočil jsem se a šel jsem znovu spát. Příští ráno jsem se probudil a rozběhl se další den s mou rodinou a zapomněl jsem napsat dopis. Uprostřed dne ke mně ale najednou jasně promluvil Boží Duch. Proč jsi nenapsal ten dopis? Sedl jsem si tedy ke stolu a napsal svému bratrovi dopis, ve kterém jsem mu popsal, co jsem viděl ve snu a pak jsem dopis odeslal  na jeho adresu.  Celé týdny na dopis nepřicházela odpověď, a tak jsem to nechal v Božích rukách. Věděl jsem, že jsem Pána poslechl v tom, co mi položil na srdce. Díky každodenním záležitostem našeho života jsem na to zapomněl.
 
Jednoho dne jsem se probíral poštou a tu jsem objevil obálku s adresou odesílatele. Byl to dopis od Jürgena Bonnkeho, mého bratra Rychle jsem si vzpomněl na dopis, který jsem mu před několika týdny poslal. Z dopisu uvedu to podstatné. Drahý Reinharde,  před časem mě opustila  manželka a můj nejlepší přítel nedávno zemřel na rakovinu.  Byl jsem úplně na dně a myslel jsem si, že nemá smysl dál žít. Chtěl jsem spáchat sebevraždu.  V noci jsem měl ale sen. V tom snu jsem šel po nestabilní lávce, která neměla  zábradlí a ani ničeho, čehož bych se mohl přidržet. Navíc se objevila neproniknutelná mlha, kterou jsem měl projít. Protože jsem neviděl na cestu, z lávky jsem uklouzl a padal dolů se zoufalým křikem. Vtom jsem se probudil celý zpocený strachy. Vyskočil jsem z postele a začal se mi vzrušením třást hlas. V tu chvíli jsem se bál jako nikdy předtím, co přinese budoucnost. Když jsem se trochu uklidnil, řekl jsem tato slova: ‚Všemohoucí Bože, Ty víš, že v Tebe nevěřím, ale můj bratr Ti slouží. Jestli jsi to Ty, kdo ke mně právě promluvil ve snu, promluv ke mně skrze Reinharda.‘ Brzy nato jsem dostal tvůj dopis. Zdál se Ti stejný sen jako mně. To mě opět přivedlo k víře, že Bůh je a promlouvá do našeho života. Proto jsem se rozhodl následovat Ježíše a vyznat se mu ze všech svých hříchů.

Když jsem přečetl dopis, moje první reakce byla, že jsem se rozplakal a nemohl vůbec mluvit.  Až po nějaké době jsem byl schopen se modlit. . Když Bůh udělá něco takového, musím před Ním padnout na zem a klanět se Mu jako Králi králů a Pánovi pánů. Bůh nám tímto svým jednáním zjevuje své velké srdce, které přetéká láskou k nám, lidem. Bůh nás s bratrem nadpřirozeně propojil, přestože jsme byli od sebe vzdáleni především svými názory. Přivedl nás k sobě tím, že se nám zdál týž sen. To je mnohem víc než jen souhra okolností. Bůh ke mně potom promluvil a řekl mi, abych svému bratrovi napsal dopis a popsal mu v něm svůj sen. Kdybych si nedával pozor, téměř bych Jeho jemný tichý hlas v sobě uhasil. Můj bratr Jürgen je dnes spasený, ale nemocný muž. Má chatrné zdraví a ztratil své duševní schopnosti. Žije v pečovatelském domě.  Často svého bratra navštěvuji a spolu se modlíme. Jsem Pánu vděčný za to, že nás bratry dal opět dohromady. Jsem vděčný za to, že jsem uvěřil v tak velikého krále, který projevuje svoji moc nenápadně a v tichosti a respektuje naši svobodnou vůli. 

 

8676-4t7-1_hwx600x800.jpg