Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úvaha na měsíc ZÁŘÍ

 

image-big.jpg

 

Podobenství o nemilosrdném služebníkovi. Mt. 18, 23-35/

 

  "S královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat účty od svých služebníků.  Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: `Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!´ Pán se ustrnul nad oním služebníkem, propustil ho a dluh mu odpustil.

  Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a křičel: `Zaplať mi, co jsi dlužen. Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a prosil ho: `Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!´ On však nechtěl, ale šel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh.

   Když jeho spoluslužebníci viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu všecko, co se stalo. Tu ho pán zavolal a řekl mu: `Služebníku zlý, celý tvůj dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?´ A rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. -Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru."

  Bůh je tím králem v našem podobenství a služebníci jsme my, kteří jsme v jeho službách. Jako služebník může mít dluhy ke králi, tak i věřící někdy promarní mnoho hřiven, které mu Bůh svěřil. Bůh nám odpouští i těžké hříchy, když jich litujeme, od nás však očekává, že si dokážeme odpustit to, čím jsme jeden druhému ublížili. V našem podobenství vidíme, jak král odpustil služebníkovi mnoho tisíc hřiven, zatímco on neodpustil svému kolegovi sto denárů, což byl obnos daleko menší. Tak se někdy stává, že i Boží služebníci, věřící si vzájemně neodpustí. Z podobenství zaznívá i varování, že když si neodpustíme navzájem své prohřešky, ani Bůh nám neodpustí naše hříchy. Jsme věřícími proto, že jsme uvěřili v Boží lásku, která nám přinesla odpuštění. Z radosti nad tím, že jsme svobodní, zbavení pout hříchů, měli bychom se i my chovat k sobě svobodně, zbavovat se navzájem pout, jež nás tíží.

 

 

  Byly dvě ženy  Ludmila a Drahomíra, obě byly pokřtěné a přece víra obou byla tak rozdílná. Ludmilu a jejího muže Bořivoje pokřtil ještě svatý Metoděj na Velehradě. Oba manželé si pak přivezli do Prahy kněze, který tu učil naše předky poznávat Krista a v jeho jménu je křtil. Tady byla pokřtěna i Drahomíra, která se stala křesťankou jako Ludmila a oběma ženám byly ve křtu odpuštěny jejich dosavadní hříchy. Zatímco Ludmila se vzdala pohanského života opravdově, Drahomíra naoko. Její myšlení i uvažování zůstalo stejné. V tom byl veliký rozdíl mezi oběma ženami. Je možné, že se Ludmila vůči Drahomíře provinila nějakým nepřijetím, že si vůči ní zachovávala rezervovaný postoj. Drahomíře velmi vadilo, že syn Václav přilnul k babičce a jí se stále víc vzdaloval. Zatímco Bůh Drahomíře odpustil její pohanský život, ona nedokázala odpustit Ludmile to, co jí na ní vadilo. Zatímco Ludmila se skrze odpuštění stala svatou, Drahomíra si pro svévolné jednání nesla velké provinění před Bohem i před svým synem, který babičku tak miloval.  

 

  Kdysi mi vyprávěl jeden děda, který bojoval na ruské frontě tento příběh. Velitelem jejich české čety byl poručík, Rakušák, který mluvil špatně  česky. O nás Češích měl mínění, že jsme zbabělí a špatní vojáci a že nás vycvičí v opravdové vojáky. Od nás vždy žádal splnění rozkazu a pro jeho splnění byl ochotný obětovat i naše životy. To jsme cítili z jeho jednání, kdy neváhal nás hnát do nebezpečí jen proto, aby měl úspěch a byl z vyšších míst pochválen.  Neměli jsme ho rádi, protože byl sobec a na nás mu nezáleželo. Říkával, když se kácí les, létají třísky. Všechno úsilí prý musíme zaměřit na budoucí vítězství, až zvítězíme, pak už nebudeme myslet na ztráty. Sláva vítězství prý zakryje naše současné utrpení. Jenže my vojáci jsme si kladli otázku, kdy to vítězství bude a zda se ho vůbec dočkáme. My jsme žádné nadšení z války neměli, protože byla tak krutá a tak dlouho se vlekla.

  Pobývali jsme v zákopech, a to za každého počasí. Byli jsme z toho nemocní a psychicky to už nezvládali. Stalo se, že můj kamarád Pepa se dostavil na ranní nástup vojensky neupravený, za což ho velitel pokáral, ale on si to nenechal líbit a poručíkovi hlasitě odmlouval.  Neuměli jsme si to vysvětlit, protože až dosud vystupoval nenápadně, asi mu povolily nervy. I velitel byl překvapený, co si k němu jeho podřízený dovolil, ale přijal to s chladnou hlavou. Když se Pepa uklidnil, řekl mu jen stručně, že ho dá k polnímu soudu pro rozvracení morálky mužstva. Tušili jsme, že pokud Pepa stane před soudem, bude asi odsouzen, protože tak to často bývalo. Proto jsme se u velitele přimlouvali, ale ten zůstal neoblomný, prý nemůže přehlížet takovou nekázeň. Kromě přímluvy jsme víc nemohli udělat.

  Za dva dny nato na nás Rusové zaútočili a my se museli bránit. Náš poručík byl přitom zraněn a zůstal bez pomoci ležet na zemi. Pepa si toho všiml, opatrně se k veliteli připlížil a odtáhl ho stranou mimo boj. Potom vymyl a ovázal jeho rány, aby nevykrvácel.  Pak vzal koně a na bryčce ho odvezl do nemocnice, kde se mu dál věnovali. Pepa mu tak zachránil život.

  Za několik týdnů se poručík vrátil. Bylo vidět, že za tu dobu zestárnul, kulhal na jednu nohu a odnášel si vzpomínku na den, kdy mohl přijít o život. Tak jsme si to mysleli my, kteří ho rozpačitě mezi sebe vítali, že ta bolavá noha mu připomene, kdo mu zachránil život. Mýlili jsme se však. Náš velitel brzo ukázal pravou tvář, když nám sdělil, že Pepu pošle k soudu. Řekl nám, že Pepovi děkuje za pomoc, ale to byla jeho vojenská povinnost, to by měl udělat každý. Jeho nekázeň je jiná věc a měla by prý vliv na nás ostatní a kázeň mezi vojáky je to nejdůležitější. Pepa byl tedy poslán k vojenskému soudu a pak jsme už o něm neslyšeli. I když jsme poručíka neměli rádi, snažili jsme se ho pochopit jako válkou zdeformovaného vojáka, nyní jsme si ho už nevážili a poslouchali ho jen z povinnosti.

  Blížil se již konec války, v Rusku se staly velké změny a my cítili, že se brzo vrátíme. Jednoho dne si náš velitel vyjel na koni a my se ho na nic neptali, byli jsme rádi, že bude od něj chvíli klid. Asi se jeho kůň něčeho lekl, vzepjal se a poručíka, který na to nebyl připravený, shodil na zem, kde si zlámal vaz. Tentokrát tu už nebyl nikdo, kdo by mu pomohl. Našli jsme ho večer, když jsme ho šli hledat. Myslím, že nikdo z nás pro něj neuronil slzu.                

 

 

8419e26bf4_35002727_o2.jpg