Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úvaha na měsíc DUBEN

1. 4. 2016

 

jaro.jpg

 Jan 20,19-31.

 

Téhož dne večer - prvního dne po sobotě - když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš a postavil se uprostřed nich a řekl: "Pokoj vám." Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš jim znovu řekl: "Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní mu řekli: "Viděli jsme Pána." Odpověděl jim: "Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím." Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se a řekl: "Pokoj vám." Potom řekl Tomášovi: "Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!" Tomáš mu odpověděl: "Můj Pána a můj Bůh." Ježíš mu řekl: "Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu. Apoštolé prožívají těžké období svého života. Až dosud vystupovali jako učedníci svého Pána a byli pod jeho ochranou. V těchto dnech je zastihla nečekaná a krutá událost. Ježíš byl ukřižován a vinu na tom nese Velerada. Byli to duchovní představitelé Izraele, kteří ho odsoudili, a to je velmi trápilo, protože právě ti by ho měli první přijmout. Jistě i je napadlo, podobně jako kdysi učedníky Janovy, zda on je ten Očekávaný. Nemohou však zapomenout na zázraky, které učinil a jeden z nich jim nevymizel z paměti. Když byli na hoře v přítomnosti Mojžíše i Eliáše a zaslechli tu svědectví nebeského Otce. Jak lze zapomenout na to, když se k Ježíšovi přiznal právě Otec a zanedlouho na to ho odsoudila Velerada. Ten rozpor nemohou pochopit, vždyť Velerada by měla být stejného názoru jako Otec. Kdo jim dá odpověď?
Dnes jsou schováni za zavřenými dveřmi, protože se bojí, že i oni by mohli být odsouzeni jako Ježíšovi učedníci. Nebyli připraveni na to, že židovští předáci budou tak jejich Pána nenávidět. Setkali se s velikou nenávistí, která zranila jejich duši. Jejich představa pozemského Mesiáše se rozpadla a nyní je ovládá strach. Strach je uvěznil do těch čtyřech stěn, takže nejsou schopni nějakého rozhodnutí. Do této bolestivé situace vstupuje Ježíš s velikonočním pozdravem Pokoj vám. Je to pokoj, který přináší od svého Otce, který miluje  syna. Přináší i pokoj od Ducha svatého, který tyto ustrašené učedníky vybaví svými dary a oni pak ponesou Ježíšovo jméno do celého světa. Ježíš má na prvním místě právo zvěstovat pokoj, protože je v pravém slova smyslu Synem Božím. On jím byl od počátku, ale nyní osvědčil své synovství Otci. Pro jeho věrnost a poslušnost se i my můžeme nazývat syny Božími a můžeme v Ježíšově jménu přinášet pokoj do bázlivých a ustrašených srdcí. Když to řekl, ukázal jim ruce a bok a oni se zaradovali, když ho uviděli. Byl to jiný pohled než jaký skýtal na Velký pátek. Tehdy se stalo to, co předpověděl Izaiáš v 53. kapitole. Viděli tělo trpícího Božího služebníka, který neměl podoby ani krásy, byl to muž bolesti. Nyní však toto tělo skýtá jiný pohled, vidí ho jako tělo oslavené. I když jsou vidět rány, zůstávají jen památkou na utrpení. To, co je podstatné, je tělo oslavené, vítěze. To vítězství spočívalo v jeho poslušnosti Otci. Ježíš nyní opět jedná a hovoří jako moc mající. Vdechl na ně a říká- přijměte Ducha svatého.  Připomeňme si v této souvislosti Gen. 2,7. I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. Tehdy Bůh stvořil člověka k obrazu svému, nyní vtiskuje do duší apoštolů obraz svého syna. Dechem, který je jedním ze symbolů Ducha svatého  jsou apoštolé obdařeni slovem, které jim Ježíš svěřil a oni ho mají přinést světu. Slovo mají pochopit nejen v jeho pravdě, ale objevit v něm život, aby se tak jejich hlásání stalo cestou pro ty, kdo uvěří. Až na ně zanedlouho sestoupí Duch svatý, obdrží jeho dary, uvědomí si své charisma, pochopí své vyvolení i poslání a znovu objeví slovo, které jim Ježíš zvěstoval. Nyní dostávají moc odpouštět hříchy, komu je odpustí tomu budou odpuštěny a komu neodpustí odpuštěny nebudou. Dostávají moc, kterou jim Ježíš přinesl po svém vzkříšení. Odpuštěním mají vysvobozovat lidi ze zajetí hříchů. Hřích vychází ze sobectví, neochoty hledat Boží vůli. K sobectví patří především hledání sebe a prosazování své vůle, Tím, že člověk jedná sobecky, dostává se často do omylů a na bludné cesty. Chyby a omyly, kterých se člověk dopouští ho však přivádí k nějaké formě svázanosti a nesvobodě. To naše sobectví, polovičatost a z toho vyplývající omyly nás přivádí  k těmto svázanostem. Ty se dají rozplést jen odpuštěním.  Odpuštění pochází od Boha, který je v plnosti jeho dárcem. Týká se však i nás, našich vztahů. Když nám bylo  odpuštěno, máme i my  dokázat odpustit svým bližním. Když Ježíš přišel mezi apoštoly, nebyl mezi nimi Tomáš. Ten, když se dověděl, že Ježíš vstal z mrtvých, nechtěl tomu uvěřit. Jistě i on měl Ježíše rád, ale v tu chvíli z něho mluvila bolest, když říkal, dokud neuvidím, neuvěřím. Jedná podobně jako emauzští učedníci, kteří už ani nechtějí mluvit o tom, co v minulých dnech prožili. Jako doprovází učedníky do Emauz, kde se jim dává poznat, tak přichází i dnes kvůli Tomášovi. Ukazuje mu své rány a bok a přitom dává možnost si sáhnout do jeho ran. Všimněme si, jak je Ježíš věrný. Tomáše, kterého si vyvolil neopouští v  jeho pochybnostech, ale vychází mu vstříc, aby i on se stal apoštolem. Na závěr Ježíš blahoslaví ty, kteří neviděli a přesto uvěřili. My, kteří jsme neviděli vzkříšeného Pána svýma očima, jsme přesto uvěřili v jeho neviditelnou lásku, která nás v pravou chvíli objala a zachránila před našimi omyly a malou vírou. Když jsme bloudili a pak pocítili hořkost i prázdnotu svého jednání, pocítili jsme jednoho dne, že nám skrze někoho nebo nějakou událost přinesl pokoj a odpuštění.