Jdi na obsah Jdi na menu
 


Říjnová úvaha

1. 10. 2016

vdecny-samaran.jpeg

Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou. Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“  Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni. Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha;  padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan. Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět?  Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“

 1/ Ježíš, když byl na cestě do Jeruzaléma a procházel Galileí a Samařím, setkal se u jedné vesnice s deseti malomocnými. Ti mu vyšli vstříc  jako ke svému zachránci, pak zůstali stát opodál, jak jim to zákon přikazoval a prosili o smilování. Mezi těmi deseti byli Židé i Samařané a žili tu jako vyděděnci. Když byli zdraví, tak se asi míjeli bez pozdravu, protože Židé Samařany pohrdali. Nyní žijí pospolu a musí si pomáhat bez rozdílu, zda je někdo z nich Žid či Samařan.  To nemoc je dala dohromady a ukázala jim na to  podstatné, a to je mít se rádi a pomáhat si. Často se stává, že když se lidem dobře daří, tak se jeden na druhého povyšuje. Když se naopak lidem zle vede, tak jdou k tomu podstatnému a bez rozdílu si pomáhají. I když jim nemoc  ukázala na to podstatné, oč by měli usilovat, přesto jsou proti ní bezmocní a odsouzeni k pozvolnému umírání. Od zdravých lidí nemohou očekávat pomoc, ti se jich štítí.  A přece i tito lidé nechtějí uvěřit, že by se něco v jejich životě nedalo změnit. Cítí, že ten jediný, kdo by jim mohl pomoct,  je Ježíš, který již řadu lidí uzdravil. Proto tu stojí a prosí o smilování, protože jsou od lidí opuštěni a proti tak těžké chorobě zcela bezmocní.  Ježíš je neodmítá, vždyť jde do Jeruzaléma, kde bude od velekněží i zákoníků vyvržen z národa a  podobně jako tito malomocní ukřižován. On na sebe vezme malomocenství hříchu, protože hřích je jako malomocenství, které rozežírá naší duši.  Možná tito muži čekali, že Ježíš se bude nad nimi dlouze modlit, provádět magický obřad, on však jen řekl- “jděte a ukažte se kněžím”. Asi byli překvapeni jednoduchostí jeho požadavku, ale poslechli a vydali se vyhledat kněze, jak jim Pán řekl. Poslechli, vydali se na cestu a na ní byli uzdraveni ze své nemoci. Byli však opravdu uzdraveni? I když bylo jejich tělo uzdraveno, potřebovala uzdravení jejich duše. Toho by dosáhli, kdyby se vrátili k tomu, který přišel na svět proto, aby přinesl uzdravení pro naši duši. Přišel, abychom netápali v temnotách, ale šli ke světlu. Skutečného uzdravení dosáhl Samařan, který se vrátil, aby Pánu poděkoval za vysvobození ze své nemoci. Tím, že se vrátil a poděkoval, vrátil se ke zdroji života, odkud bude moct přijímat světlo pro svůj život

  2/  Mimořádně brutálních forem pronásledování katolického náboženství probíhalo v Mexiku, kdy byl v letech 1924–1928 prezidentem Mexika  Elías Calles. Ten pronásledoval katolíky s brutálním fanatismem. Za něj byl v roce 1926 vydán pověstný „Callesův zákon“ („Ley Calles“), vyžadující striktní plnění proticírkevních článků ústavy z roku 1917, ale nadto Calles postupně vydával ještě další četné zákony namířené proti Církvi, jež dával neprodleně s mimořádnou tvrdostí uvádět v život. Bylo zakázáno kněžské působení kněžím mladším čtyřiceti let, kněžím nenarozeným v Mexiku, kněžím, kteří neabsolvovali laickou střední či vysokou školu, ano i kněžím nemajícím manželky. Vládní vojsko systematicky ničilo kostely a kaple, jiné alespoň profanovalo, byla vydávána absurdní nařízení zakazující zvonit kostelními zvony, učit děti modlitbě, vlastnit náboženské obrazy či sošky, vyslovovat slovo Bůh či slova nebo rčení, obsahující Boží jméno. Jak vidíme  byl Calles   velkým nepřítelem katolické církve. Jednoho dne mu Bůh ukázal na marnost  jeho počínání. Po období moci a slávy přišlo pro něho těžké vystřízlivění, když se u něho objevilo malomocenství. Ta nemoc, na tehdejší dobu nevyléčitelná, ho vylučovala z veřejného života a nutila přemýšlet o konci života. Později se od něho odklonili příbuzní i přátelé. Nakonec byl ode všech opuštěn a nalezl útulek a ošetření u jezuitů, které pronásledoval zvlášť surově.