Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úvaha na červenec

1. 7. 2016

 

 Vykročení

  Obrazek

 

 

 Tuto poslední červnovou neděli jsem si večer uvařil čaj a usadil se na verandě, abych si trochu odpočinul. Veranda je obrácená na západ, takže je tu dlouho vidět a pohled do zahrady skýtá inspiraci. Zatímco jindy mě spíše přitahoval pohled do zeleně stromů zahrady, dnes je to pohled vzhůru na modré nebe, jež mě zaujal. Byl to pěkný pohled na oblohu okrášlenou tak pozoruhodnými obrazy mraků. Když jsem pohlížel do tak nádherně vyobrazené letní oblohy, pojal mě úžas nad velikostí vesmíru, před nímž jsem se cítil tak malý. Měl jsem pocit, že jsem tu jen práškem a na chvíli jsem pocítil smutek. Pak jsem si vzpomněl na žalm, v němž se zpívá, že Bůh dává prachu život a pocítil jsem radost z toho, že mám naději. Z mnoha knih vím, že Bůh si volá právě slabé lidi, aby skrze ně učinil veliké věci. I slabý člověk může učinit veliké dílo, když má víru, jež přetvoří jeho slabost v sílu. Víra, jíž se drží, promění zaslíbení v čin.

 Když před mnoha staletími pohlížel Abrahám k obloze, domníval se, že tady jsou bohové, jimž má sloužit. Sloužil jim, protože tak činili jeho předkové a on by asi zůstal věrný svému přesvědčení. Jednoho dne, a to již v pokročilém věku jeho života, k němu promluvil Bůh a vyzval ho, aby opustil zemi, kde žil, bohy, jímž se klaněl i vše, čím dosud žil a šel do země, kterou mu ukáže. Kdo z lidí by dokázal ve stáří opustit vše, čím dosud žil a jít do nejistoty? Ten hlas, který Abraháma volal na cestu, byl asi tak silný, že se mu nedalo odolat. Vydal se na cestu, i když nevěděl jaká budoucnost ho v té zemi čeká, jak ho přijmou místní lidé. I když neměl zodpovězeno mnoho otázek a musel se spolehnout na Boží hlas, byla to víra, která určovala jeho život. Jednoho dne byl vyzván, aby pohlédl vzhůru, kde na obloze spatřil množství hvězd a bylo mu řečeno, že tak mnoho bude mít potomků. Co si o tom příslibu myslel muž, který až do svého stáří neměl potomka, se můžeme pouze dohadovat? Abrahám, který nerozuměl všemu, co mu Bůh řekl a také neviděl do budoucna, co se stane, spoléhal se jen na Boží zaslíbení. I když rozum mu povídal něco jiného, přesto se držel víry, která mu říkala, že Bůh splní to, co slíbí. Cítil totiž, že Bůh ho neopustí. To, co ztratil odchodem ze své vlasti, mu Bůh mnohonásobně vrátil. V nové zemi, jež se pro něho a jeho potomky stala zaslíbenou, se mu narodil syn, našel tu nové přátele a položil tu duchovní základy budoucího domova pro své potomky. Pro svoji víru se stal otcem věřících.

 Když pohlížím na oblohu, která se již ponořila do večerního ticha, mohu sledovat to množství hvězd, které tu po celé věky putují. Přitom si vzpomínám na putování mudrců, kteří šli za hvězdou a ona je přivedla do Betléma, kde dali malému dítěti své dary. Bez Božího oslovení by se asi nevydali na cestu, jež vedla přes poušť, kde jim hrozilo na každém kroku nebezpečí. Byla to víra, jíž se drželi, která je stále přesvědčovala, že cesta po poušti má smysl a vede k cíli. Když přišli do Jeruzaléma, netušili jaké jim a především tomu, za nímž šli, hrozilo nebezpečí. Bůh, který je vedl skrze hvězdu, zařídil vše tak, aby se splnilo jeho slovo.

 Protože v tu neděli bylo jen několik dní do svátku Cyrila Metoděje, vzpomněl jsem i na ně ve svém rozjímání. Ve chvíli, kdy je Bůh oslovil a vyzval na cestu, i oni měli ve své vlasti významné postavení. Asi nějakou dobu zkoumali, zda ta výzva je od Boha, než dali rozhodnutí a vydali se na cestu. Když poznali, že Bůh je volá a chce skrze ně učinit své dílo, vydali se na cestu. Opustili svou vlast, domov, kde měli své jistoty a pevné postavení, aby šli vstříc nejisté budoucnosti. To víra, jíž se drželi, je ujišťovala, že Bůh, který je na cestu vyzval, je i jejich dílo ochrání. I oni prošli svou pouští, trpěli od germánských kněží, kteří chtěli jejich úsilí zničit a trpěli i nevyzpytatelným jednáním krále Svatopluka. I je Bůh uchránil před nepřáteli a nedopustil, aby bylo zničena jeho dílo. I když později Velká Morava byla rozvrácena, nebylo zničeno jejich úsilí. Na něm mohly stavět příští generace, protože to bylo Boží dílo.

 I tebe si Bůh vyvolil a znal tě ještě dříve než jsi se narodil. Dostal jsi od něho Jméno a mnoho darů k tomu, abys své poslání naplnil. Jde však o to, abys v ně uvěřil a vydal se na svoji cestu. Možná tě budou děsit nejistoty, před nimiž se ocitneš a nepřátelé, kteří ti budou klást překážky do cesty. Neboj se jich, protože tvým opravdovým nepřítelem nejsou lidé, ale tvůj vlastní strach z nich a pochybnosti o svém poslání. Kdyby ty tě ovládly, zůstal bys někde v polovině cesty nebo bys ji vzdal. Měj silnou víru v poslání, k němuž jsi byl povolán, potom i tvé nejistoty budou jednoho dne zodpovězeny a uneseš odpor nepřítele. Tak se dočkáš, že tvému úsilí bude požehnáno a stane se Božím dílem, na němž jiní budou stavět. 

 

Obrazek

 

 

 Kořeny

 

Obrazek

 

 Na začátku prázdnin jsem navštívil jednoho známého, který slavil své šedesáté narozeniny. Měl velikou radost, když nás tu viděl kolem sebe, a tak nám po krátké modlitbě předložil večeři. Po ní nabídl příjemně chlazené moravské víno, které přišlo mnohým vhod a mně chutnalo.

 Byl příjemný červencový večer a z nedaleké louky byla cítit vůně pokoseného sena. Ta vůně mi připomněla domov, kde žiji a mám tu své kořeny. Mám rád ty teplé večery, kdy je dlouho vidět, mohu si pohovořit s přáteli a druhý den nikam nechvátám.

 Ten večer však nebyl bez problémů. Asi po deváté hodině se obloha zatáhla hustými mraky, začalo pršet a vzápětí na to se zablesklo a zahřmělo. Během několika minut bouřka nad námi řádila v plné síle. Silně hřmělo, blesky se jen křižovaly a navíc začaly padat kroupy. I když jsme si dál příjemně povídali, přece jen si mnohý z nás položil otázku, jak se v tomhle počasí dostane domů. Naštěstí, jak se bouře znenadání objevila, tak se rychle posunula dál, takže po desáté hodině se jen ojediněle zablesklo. Když jsem se kolem půlnoci vracel domů, byly všude kolem vidět pustošivé následky bouře. Kroupy různých velikostí se ještě povalovaly po silnici i podél ní. Velmi smutno mi bylo, když jsme projížděl lesem, kde bylo mnoho stromů vyvráceno ze země. Naštěstí žádný z nich neležel přes silnici, takže se dalo projet. Bylo mi líto stromů, které vichřice buď zlomila nebo vyvrátila i s kořeny. Ještě truchlivější byl pohled na okolo ležící mladé stromky, které zlomila jedna silná vichřice. Ten smutný pohled na vyvrácené stromy mě vedl k malému zamyšlení.

 

Obrazek

 

 I v našem životě prožíváme chvíle, kdy se nám daří, zvládáme své povinnosti, jsme úspěšní a snad i spokojení. Přijdou však dny, kdy se nám sesype něco, čím jsme žili a možná si na tom i zakládali. Dostaví se krize, kdy náhle to, pro co jsme se brzo ráno probouzeli a nastavovali hodiny práce, ztrácí smysl. Tím, jak naše úsilí ztrácí smysl a řítíme se dolů, hledáme něco, na čem bychom se zachytili. Stalo se mnohému z nás, že jsme prožili krizi, která se dala přirovnat větrné smršti. Potom bylo důležité, jak hluboké jsme měli kořeny, pro jakou víru hořela naše duše a jak mnoho lásky přebývalo v našem srdci. Vichřice může zatřást naším životem, nezlomí však to, co je pravé, co pochází od Boha, ale zbaví nás jen pošetilých sobeckostí.

 Když procházíme lesem, obdivujeme velikost i krásu stromů. Nevidíme však jejich kořeny, protože jsou hluboko skryté v zemi a přece právě ty vytváří stabilitu stromů. Tak podobně si všímáme zevnějšku člověka, jeho úsměvu, oblečení i vystupování a posuzujeme ho podle jeho pracovitosti. Někdy zapomínáme se zeptat, z jakých kořenů vyrůstá, čím žije jeho duše. Protože ve chvíli, kdy se přižene životní krize jako smršť, nezlomí se ten, kdo má hlubokou duši.

 

Obrazek