Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tajemství Eucharistie-H. Smyčková, podle kardinála J.-M. Lustigera

1. 7. 2016

 

 

TAJEMSTVÍ EUCHARISTIE

 

„JÍT NA MŠI“

Možná někdy váháte, zda se  máte sebrat a jít na mši. Nakonec se rozhodnete, že půjdete. Spíše byste měli říci, že to byl Bůh, kdo vás k tomu rozhodnutí přiměl. To Bůh každého vysvobozuje z jeho osamělosti a izolace a vytváří z nás Boží lid, který žije z víry a je sjednocován Kristem. Pokaždé, když jdu do kostela, mám na paměti slova Moudrosti (Př 9,5) jež se ozývají i v Ježíšově kázání v synagoze v Kafarnau (Jan 6): „Pojďte a jezte můj chléb: pijte víno, které jsem namíchal.“ Tato zosobněná Moudrost, která „prostřela stůl“ a která „křičí své pozvání nad městem“, tato Moudrost, učiněná tělem, je Slovo Boží, které nás zve na hostinu. Eucharistii slaví církev a křesťané jsou na ni zváni Kristem. Duch Svatý je shromažďuje, aby vytvořili jedno tělo a vzdali dík Bohu Otci.

 

NEDĚLNÍ MŠE

To je první námět k zamyšlení, který nám může  pomoci lépe prožívat mši. A naléhavě vás prosím, abyste se nad touto věcí skutečně zamysleli. Mám totiž obavu, aby dnes mnozí nebyli deformováni ve svém náboženském chování zvykem „samoobsluhy“ při nakupování  v supermarketu. Zvláště ve velkých městech, kde je více kostelů. Co tím míním: supermarkety lákají nejdelší otvírací dobou, nabízejí ty nejžádanější výrobky a nejlepší ceny pro zákazníky. A to všechno proto, aby uspokojily, získaly si a udržely svoji „klientelu“. Proto si možná někteří zvykli na to, že jim bude i v kostelech kdykoli k dispozici široký sortiment produktů náboženské spotřeby, přizpůsobený poptávce každého jednotlivce, jak to vyhovuje nejrozmanitějším přáním „praktikujících“ věřících. Ale, moji milí, toto přirovnání je chybné! „Praktikující“ věřící totiž nejsou to stejné co „klientela“, a ani mše není „služba“ klientům, kterou je možno přizpůsobovat „požadavůkm trhu“.

Na mši nechodíme proto, abychom uspokojili své náboženské cítění, ani proto, že na ni máme právě v ten a ten den a v tu a tu hodinu chuť nebo potřebu jít. Nedělní mše se účastníme proto, že nás k ní Pán Ježíš svolává, že nás shromažďuje Duch Svatý a že Bůh, který je náš Otec, nás dal za učedníky svému Synu.

Jistě, jsem si dobře vědom toho, že má slova jsou v příkrém rozporu s tvrzením těch, kteří prohlašují: „Dnes jdu na mši do toho a toho kostela, protože se mi tam líbí“, nebo: „Že se mi nechce na mši? Za to mohou kněží a Církev!“ Taková vyjádření jenom dokládají, jaký pokrok ve víře zbývá ještě učinit těmto učeníkům Kristovým, aby se stali katolíky v plnosti.

Bůh nás totiž takto neděli co neděli zve do kostela proto, aby svůj lid učinil viditelným a vytvořil ho skrze svátost eucharistie. Dostává se nám tam milosti, která je vyhrazena dětem Božím. V tom právě je naše důstojnost, v tom je naše povolání,a bychom vzdávali „skrze Krista a sním a v něm“ slávu Otci. Ano, musíme pokládat za milost, že jsme byli „vyvoleni“, abychom tvořili součást Božího lidu, „abychom směli stát před Bohem a mohli mu sloužit“ (druhá eucharistická modlitba) a abychom byli shromážděni v církvi, která je tělem Kristovým a chrámem Ducha.

 

SHROMÁŽDIT SE VE SVÉ FARNOSTI

Toto je druhé zamyšlení: právě „farní“ mše nejlépe vystihuje onu zvláštní povahu shromáždění konaného každou neděli, které strukturuje život církve. Farnost? Nebudu se pouštět do problémů spojených s jejím fungováním a organizací. Beru farnost tak, jak se utvářela pod vlivem dvoutisícileté zkušenosti křesťanského lidu. Muži a ženy, kteří se zde shromažďují, si sami sebe nevybrali. Bůh si je vybral jejich křtem. Jsou svázáni fyzickou, konkrétní blízkostí bytí. Každodenní nezbytnost životních podmínek je sblížila. Musí se stát sobě navzájem „bližními“ (Lk 10,36-37). Při slavení farní mše jsou všechny dveře otevřeny: farní mše je přístupna každému křesťanovi, zatímco mnišské nebo řeholní komunitě, není-li tato pověřena úkolem poskytovat veřejnou službu věřícím, církev přiznává právo dveře zavřít. Kdysi, aby se splnilo, jak se tehdy říkalo „nedělní přikázání“, bylo zapotřebí účastnit se mše v nějakém farním kostele. Možná se ptáte, v čem je rozdíl.

Mše samozřejmě vždycky zůstává mší. Ale společenství, které ji slaví, má také svůj význam. Nedělní mše je veřejný akt církve. Ta se shromažďuje kolem svého biskupa a kolem kněží, kteří biskupovi pomáhají v jeho poslání přijímat všechny věřící. Neděli co neděli se každá „místní církev“ (čímž je slovy Druhého vatikánského koncilu míněna „diecéze“) stává viditelným projevem katolické jednoty Božího lidu. Každá farnost slaví eucharistii ve spojení se svým biskupem a papežem. Biskup je služebníkem a garantem tohoto katolického společenství, otevřeného všem národům a všem lidem.

Vzpomeňte si na podobenství o těch, kteří byli pozváni na svatební hostinu královského syna (Mt 22,1n). Kristus tento příběh vypravoval krátce před svým umučením. Pán domu posílá pro pozvané, ti se však nedostavují. Poručí tedy svým služebníkům: „Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.“ A stejně tak je tomu s nedělní  mší. Právo se jí účastnit mají bez ohledu na společenské, etnické a jiné rozdíly všichni. Všichni tam mají stejná práva. Všichni se totiž jednou sejdou před naším Pánem a Mistrem, který se učinil služebníkem všech.

Eucharistické shromáždění není vybíráno podle lidských hledisek. Člověka, který stojí u dveří, se nikdo neptá: Jste bohatý nebo chudý? Jakou řečí mluvíte? Jaké jsou vaše záliby, vaše povaha? Čemu dáváte přednost? Jedinou podmínkou k účasti na mši je být podobný Kristu a skrze křestní milost být ponořen do jeho smrti a vzkříšení.

 

SVOLÁNÍ VŠECH POKŘTĚNÝCH

Tímto vstupujeme do třetího zamyšlení. Abychom se mohli tohoto shromáždění zúčastnit, musíme si, jak to líčí výše uvedené podobenství, obléci „svatební roucho“. Mše je shromáždění otevřené každému, bez výběru, samozřejmě. Ale je to shromáždění pokřtěných.

Eucharistie, ačkoli je veřejná a ačkoli na ni mohou přijít i nevěřící, je především svátostí pokřtěných. Je určena mužům a ženám, kteří vešli do Kristova tajemství svátostmi křesťanské iniciace, svátostmi znovuzrození, jedině pokřtěni mohou vejít „ve spojení“ s tímto „tajemstvím“ milosrdenství a milosti, jímž je eucharistie: Kristem, který se dává svým bratřím, aby je sjednotil se svou Obětí. Proto byli kdysi „katechumeni“ přítomni pouze úvodu slavení eucharistie. Jakmile začala vlastní eucharistická modlitba, katechumeni shromáždění opouštěli. A podobně si počínali i velcí „kajícníci“, kteří čekali, až se usmíří s Bohem. Tito křesťané, kteří se svými hříchy dostali do rozporu s církevní obcí, tím ještě nepřestávali patřit do společenství věřících, nemohli se však účastni eucharistie. Tento „veřejný“ úkon pokání zmizel z života církve už před tisíci lety. Dnes bychom se jen těžko dokázali vyrovnat s tím, že by se křesťané vzdalovali ze mše z důvodu svědomí. Přesto si však z toho můžeme vzít alespoň jedno ponaučení: ti, kteří jsou si vědomi, že jsou ve stavu těžkého hříchu, a neobdrželi dosud odpuštění, jakož i ti, kteří se nacházejí v situaci, která je z hlediska Boží vůle dlouhodobě neudržitelná, nemají kvůli tomu zrušit své spojení s církevním společenstvím. Nemají přestávat chodit na mši, i když se musí vzdát svatého přijímání. Modlitbu a lásku církve nutně potřebují k tomu, aby ve zkoušce obstáli. A i když se neúčastní přijímání Kristova těla, mohou se i tak s eucharistií, která je dokonalou modlitbou církve, spojit jako hříšníci, doufající v Boží milosrdenství. I oni se mají podílet na radosti tohoto bratrství, které také vytváří křesťanské společenství, i když je pro ně zahalena tajemným smutkem.

(H. Smyčková, podle kardinála J.-M. Lustigera, Tajemství eucharistie)

 

zdroj: http://www.opatbrno.cz/index.htm

 

eucharistia_obrazok_benulka.jpg