Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svatá Ludmila, Svatý Václav - duchovní slovo na září

1. 9. 2016

                      Z nejstarší homilie o svaté Ludmile

 

 

Obrazek

/ Václav Mach - Koláčný  (působí ve Žďáru nad Sázavou) /

 

     Kristova následovnice, blažená Ludmila, setrvávala po smrti svého ctihodného muže až do konce svého života v čistotě, krotila své tělo bděním, posty a rozličným trýzněním a uváděla ho v poddanství ducha; osvědčovala se jako svatá a neposkvrněná, bezúhonná a neochvějně doufající v evangelium.

Horlivě také konala skutky milosrdenství: pohostinně přijímala znavené pocestné, ujímala se trpících, ochotně udílela almužny, s úctou se starala o kněze a o veškeré duchovenstvo; jako pravá matka věřících se ze všech sil snažila rozmnožovat víru v Krista.

Vzešla v zemi české jako hvězda jitřní, ohlašující příchod slunce spravedlnosti, jímž je Kristus, a světlem víry zaplašovala temnoty bludu. A poněvadž byla blažená Ludmila nejen první matkou věřících v české zemi, ale stala se také jejich první přímluvkyní v nebi, vyžadují její zásluhy, aby jí věřící vzdávali náležitou úctu.

            Když kníže temnot, ďábel pozoroval, že pro světlo služebnice Kristovy ubývá v lidu temnot nevěry, vnukl do srdce její snaše Drahomíře, aby zatoužila po její smrti. Ta tedy k sobě povolala dva nejničemnější členy své družiny, Tunnu a Gomona, a uložila jim, aby náležitě vykonali, co ve svém srdci zosnovala, a zavraždili její tchýni.
 Avšak svatá Ludmila, předvídajíc svou smrt, hledala útočiště na Tetíně. Vyzpovídala se a posilnila se na smrt spasitelným pokrmem těla a krve našeho Pána Ježíše Krista.

Vykonavatelé nejzločinnějšího rozkazu násilím vyrazili dveře domu a neznajíce žádného slitování stáhli jí hrdlo provazem. Tak provazem z kalu tohoto světa je vytažena, tak provazem získá pro svou šíji zlatý náhrdelník slávy.

Ó země česká, buď šťastná, že oslavuje štěstí té, která z tvého středu do nebe byla přijata! Slav tento den jako sváteční! Ó šťastná země česká, šťastnou záštitou chráněná!

 

Ze "Života svatého Václava"(První staroslověnská legenda o sv.  Václavu)

 

 

Obrazek

 

 

    

Když Václavův otec Vratislav zemřel, dosadili Čechové na stolec předků Václava. Ten byl milostí Boží dokonalý ve víře. Všem chudým prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedal ukřivdit, všechny lidi, chudé i bohaté miloval, přisluhoval služebníkům Božím, mnohé kostely zdobil zlatem.

            Ale čeští muži zpychli a namluvili jeho mladšímu bratru Boleslavovi: "Bratr Václav tě chce zabít a dohodl se o tom se svou matkou a se svými muži."

            Václav jezdíval po všech hradech, když se tam slavil svátek kostela. Vešel i do hradu Boleslavova, v neděli na svátek Kosmy a Damiána. Když vyslechl mši, chystal se, že se vrátí domů do Prahy. Ale Boleslav jej s podlým úmyslem zadržel a řekl: "Proč bys odcházel, bratře?" A Václav bratrovo pozvání neodmítl. Když pak nastalo ráno, zvonili na jitřní. A Václav uslyšev zvon řekl: "Chvála tobě, Pane, žes mi dal dočkat se tohoto jitra." A vstal a šel na jitřní.

            Hned v bráně jej dostihl Boleslav. Václav se na něj ohlédl a řekl: "Bratře, včeras nám byl dobrým služebníkem. Boleslavovi se však k uchu sklonil ďábel a rozvrátil jeho srdce. Boleslav vytasil meč a odpověděl: "Teď ti chci být ještě lepším." A když to řekl, udeřil jej mečem po hlavě.

            Václav se k němu obrátil a řekl: "Co sis to usmyslil, bratře?" A uchopil ho a srazil k zemi. Tu přispěchal jeden z Boleslavových rádců a ťal Václava do ruky. Ten poraněn na ruce pustil bratra a běžel do kostela. Dva zločinci ho však ubili u kostelních dveří a přiskočil ještě jiný a probodl mu bok mečem. Tu Václav vypustil duši říkaje: Do tvých rukou, Pane, odevzdávám svého ducha.