Jdi na obsah Jdi na menu
 


Poslání tří božských osob. / k Slavnosti Nejsvětější Trojice/.

 

nejsvetejsi-trojice-symbol-2-men.jpg

 

 V dějinách spásy můžeme krásně pozorovat poslání tří božských osob. Jaká je jejich úloha a poslání? Východní otcové, jako sv. Basil, sv. Řehoř z Nyssy a sv. Řehoř Naziánský, nediskutují o tajemství Nejsvětější Trojice, ale ponořují se do něj. Místo toho, aby diskutovali o různých vztazích mezi Otcem, Synem a Duchem Svatým, mluví o Otci, který nás miluje, o Synovi, který nám přináší vykoupení a odpuštění hříchů, o Duchu Svatém, který nás posilňuje charismaty a dává nám moudrost a dary. Místo diskusí o identitě Trojice, kterou tak jako tak nejsme schopni vyjádřit, hovoří východní otcové o poslání božských osob s ohledem na naši spásu.

 

 

                          

 

 

juni1024x768.jpg

 

Bůh Otec.

  Kdo je Otec, nebo lépe, kdo je pro mě Otec? Otec je ten, kdo nás miloval ještě před naším početím. Od věčnosti jsme byli v jeho mysli a nejsme tady náhodou. Jsme zde proto, protože Otec chtěl, abychom tu byli. Přeje si, abychom existovali, a miluje nás. Miluje nás v naší originalitě, ať už jsme muži nebo ženy, miluje nás s naší povahou, v našem prostředí, s našimi charismaty i slabostmi. Miluje nás takové, jací jsme, protože jsme jeho synové, protože jsme jeho dcery. Otec nás zachraňuje láskou. Čím více cítíme, že nás Otec miluje, tím jsme zdravější. Čím více se osvobozujeme od bloků, které nás svazují, tím jsme celistvější, protože jsme stvořeni k Božímu obrazu, a Bůh je láska. Bůh nám dal schopnost milovat a být milováni. A čím více milujeme, tím jsme Bohu bližší a bližší.

To je Otec. Nemluvíme zde o jeho identitě, protože ji nejsme schopni pochopit. Mluvíme spíše o jeho poslání v našem životě, o jeho vztahu k nám, o komunikaci mezi námi, která se uskutečňuje v lásce. Když cítíme, že nás Otec miluje, tehdy prožíváme osobní zkušenost s Otcem.

 

Bůh Syn.

  Totéž platí o Synovi. Kdo je Syn? Ježíš Kristus. Kdo je Ježíš Kristus pro mě? Je zbytečné chtít pochopit identitu Slova, které se stalo tělem. Je zbytečné chtít pochopit tajemství vtělení, tajemství dvou přirozeností a jedné osoby. Najdeme stovky a stovky knih o historii vtělení, množství knih, které se snaží zkoumat vtělení z filozofického a teologického hlediska a vypořádat se s dvěma přirozenostmi a jednou osobou zároveň. Mnozí západní otcové se zabývají předmětem vtělení z teologického hlediska. Píší překrásné traktáty, ale čím více jdeme u nich hloubky, tím méně jim rozumíme. Východní otcové se zabývají Ježíšem jako Spasitelem. Hovoří o osobní zkušenosti se Synem, který mě spasil, který mi odpouští, který mě uzdravuje, který mě osvobozuje, o zkušenosti s Ježíšem, který mě činí celistvým, který mě rekonstruuje, obnovuje a proměňuje. Hovoří o zážitku se Synem. V katechismu se často setkáváme s Ježíšem z dogmatického a teologického hlediska. Stává se, že po třech čtyřech letech studia teologie nemáme s Ježíšem žádnou osobní zkušenost. Přitom změnit nás může jedině setkání s ním. Ptejte se sebe sama: Kdo je Ježíš Kristus pro mě? Je mým lékařem, mým vykupitelem, který prolil svou krev za odpuštění mých hříchů? Vnímám ho jako Boha, který přišel obnovit vesmír, ale především mě?

 

Bůh Duch Svatý.

  Duch Svatý sehrává v dějinách naší spásy velmi důležitou úlohu. Kdo je Duch Svatý? Kdo je Duch Svatý pro mě? Je těžké pochopit, kdo je Otec a kdo je Syn ve své přirozenosti, ale mnohem těžší je porozumět tomu, kdo je ve své přirozenosti Duch Svatý. Když mluvíme o Bohu Otci, máme alespoň nějakou analogii v přítomnosti otců mezi námi. Když se snažíme pochopit, kdo je Syn, alespoň víme, co znamená být synem, protože všichni jsme synové, nebo dcery. Pokud jde o třetí božskou osobu, nemůžeme ji na zemi přirovnat k ničemu, proto i jméno, které jí dáváme, je velmi všeobecné: je to Duch, který je svatý, Duch Svatý. Je zapotřebí na něho nahlížet z hlediska poslání, které má vzhledem k nám. Posláním Ducha Svatého je obdařit nás mocí, duchovní mocí. Tato moc nebo energie, jak ji nazývají východní Otcové, nám pomáhá dostat se k Otci skrze Syna a jejich prostřednictvím zase k Duchu.

 

Otec mě vyzývá: „Synu, pojď ke mně.“Ale má odpověď zní: „Ty přece víš, že k tobě nemůžu přijít, protože mám křídla zlomená hříchem.“ Otec mi však říká: „Dobře, tak pošlu svého Syna, aby ti křídla uzdravil.“ A tak je ze mě opět ptáček s uzdravenými křídly. Otec mě ujišťuje: „Teď už ke mně můžeš přijít. Už máš křídla v pořádku.“ Obrátím se k němu a odpovím: „Otče, ty snad žertuješ? Jak může ptáček jako já letět ke slunci? Copak nevíš, že na to nemám sílu?“ A Otec odpovídá: „Dobře, tak ti pošlu Ducha Svatého, aby ti potřebnou sílu dal.“ Poté, co mě Ježíš obnovil, odpustil mi hříchy a uzdravil mě, přichází Duch Svatý, aby mi soustavně dodával energii, abych byl něčeho schopen. Samozřejmě, já musím napnout křídla, abych vzlétl, musím udělat to minimum, přičemž je mi jasné, že síla v mých křídlech není přirozenou silou. Neustále potřebuji Ducha Svatého, aby mě tlačil dopředu a na cestě k Otci mi dodával energii. To jsou velmi jednoduchá a možná až dětská slova, která nám mohou pomoci pochopit alespoň něco z toho, jak v nás Duch působí. Posláním Ducha Svatého je posouvat a postrkovat mě – velmi zdvořile a svobodně – k Ježíši. Říkáme Duchu: ,,Je pěkné jít za Ježíšem, ale já to nedokážu.“ A Duch Svatý se mě zeptá: „Můžu tě trochu pošoupnout?“ A trochu mě postrčí, abych se pohnul kupředu směrem k Ježíši.

Elias Vella – Duch svatý – pramen života

 

 

leto1.jpg